Dopis z lásky

I. Strana milostného dopisu

Sedí-me ta-dy spo-lu u sto-lu a ty mi řřříkáš, ať už ne(prsk!)ám, ale to nejde, (prsk!),

(prsk!)-tože jsem vy-pil tro-chu víc piva, jazyk už mě neposlou-chá, dřřevění a víc musím mluvit zub-ama než jazykem a proto (prsk!)ám.

Lucie, odpusť mi.

Lucie, každej slint co kolem tebe proletí   

Lucie, vždyť jsem se opil kvůli tobě, abych ti imponoval svou veselostí, bezprostředností a nestyděl se tě.

Lucie, já pro tebe udělám všechno

Lucie, já ti koupím toho nejdražšího panáka, co na baru maj,

klidně deset nebo deset krát deset

Lucie, já tě odnesu domů v náručí

Lucie, řekni a já to tady klidně podpálím, protože proto tebe prostě udělám všechno. 

„Kup mi lízátko,“ říkáš svoje přání a já jdu, letím k baru a běžím zpátky

TADY HO MÁŠ!

„Nekřič tak. A neprskej.“ 

KŘÍČÍM, PROTOŽE JSEM OPILEJ! A TAKY KVŮLI TOBĚ! ŽE TĚ ZBOŽŇUJU!

„Sedni si, uklidni se.   Něco ti řeknu. Můj mladej je pěknej zmrd. Jezdím ke mě jenom na víkend a jenom kvůli jednomu. Mám v lásce smůlu.“

Snažím se k tobě mluvit něžně a chytře,  potichu a neprskavě, chlácholivě:

„Člověk je jedna ztracená polovina, která hledá druhou. Až ji najde, pozná ji a bude šťastný. To řekl Aristoteles. Tvůj mladej asi není tvoje druhá polovina. “

Lžu ti, lžu. Protože za prvý, tomuhle vůbec nevěřím, za druhý, chtěl bych ti říct něco jinýho a to že, já bych nebyl jako on a nejezdil k tobě jenom na víkend  A navíc to neřekl Aristoteles ale Aristophanes. Ale  udělalo to na tvý tváři úsměv, což mě učinilo šťastným.

Lížeme to lízátko. Jednou ty, jednou já. Jednou já, jednou ty, jednou já, jednou ty, jednou ty, jednou já.  Pak si zase líznu já a zase jednou ty.  

A už to nedokážu vydržet a rty se tisknou ke rtům a můj jazyk se dere skrz, ale naráží na zeď z tvejch ostrejch zubů,  směješ se a já se zase stahuju zpátky.   

„Musím na záchod,“ říkáš.

Když se vracíš zpátky, šahá ti jakejsi starej fotřík, co sem vyrazil lovit mladý maso, na zadek a zastrkává svý prsty za tvý kalhotky a ty se tváříš, jako bys ho chtěla zabít a tak se tvářím stejně a řvu na něj jako tur, jako lev NECH JI BEJT  NEBO TI JEDNU NAPÁLÍM!!!  

„že mi jednu co?“ ptá se. 

„že ti jednu trefím.“   

Lucie, vidíš, jak si mě prohlíží? Odhaduje moji sílu, moji obratnost, moji odvahu, pozoruje jak moc mám silné ruce a jak moc pevnou postavu a nakonec říká: 

„Pojď ven, utrhnu ti hlavu.“ 

Tak to je výzva.

„Pojď ven, natrhnu ti prdel.“

Ukážu ti, Lucie, jaký jsem tvůj neohrožený rytíř, tvůj silný neporazitelný ochránce.  

            Říkáš mi, „nechoď ven, on tě zabije,“ jenže mě, Lucie, v kapse hřeje ocelovej bonus,  boxer, za kterej jsem cáloval překupníkovi kilo a půl,

„Pojď ven, rozdáme si to!“ řve ten hňup.

„No jo. Už jdu! Zabiju tě!“ 

„Ne. To já tě zabiju.“

„Ne ne. Já zabiju tebe.“

Oranžové sodíkové výbojky, přes které drobně mží, osvětlují jeviště. Herci: já a ten chlap. Sleduješ, Lucie? Představení pro tebe Drama – jednoaktovka. Nevhodné pro děti, vysílá se po dvaadvacáte hodině.

Obou nám v krvi koluje koktejl piva a nasranosti. Chlápek mrští paží a na špičce nosu cítím závan vzduchu, který zvířila jeho pěst, netrefil, má pravačka je v pohybu k jeho ksichtu ale on ji chytá a bolestivě kroutí áááááááá! ale to už se moje levá ruka s boxerem noří do jeho břicha a jeho žaludek obtáčí páteř, chlap padá na zem a zvrací, pojď Lucie, jdeme pryč, drama skončilo, hra byla krátká, ale dobře jsme se bavili, už jsme dost piva popili a můžeme tedy domů, opíráme se o sebe jako dvě strany štaflí, jinak bysme upadli, cíl cesty: tvůj dům, tvůj pokoj, tvoje postel.

„Tak jsme doma,“ říkáš mi, když drbáš psa, který se z tvého příchodu může zbláznit a leháme si do tvé postele, která je trochu těsná, no a co, komu to vadí, ani jsme se nesvlíkali, k čemu, když se zase ráno oblíkáme, hned spíme, protože pivo je nejlepší ukolébvka, lepší jak hou hou watanaj.

Lucie, já jsem nespal. Já jsem tě pozoroval. Říkal jsem si, že tě budu pozorovat celou noc.  

Taky jsem se bál tvýho otce, který se měl někdy k ránu vrátit z práce.               

Taky jsem se bál tvýho bratra, kterýmu každej říká nabušenej dobytek, ale nikdy ne do očí, ptal jsem se sám sebe, co asi bude dělat, až mě načape u tebe v posteli;  

říkal jsem si, jak by to asi bylo, kdyby přišli oba dva najednou,  

nebyla to žádná slast usínat s tebou v posteli, i když  jsem o tom vždycky snil,

přemýšlel jsem, jestli by jsi mě opustila, kdybych tvého rozčíleného otce narval do břicha boxerem a jak moc by mě nabušenej dobytek za to přizabil.     

Také se mi honilo hlavou, že jsi vedle mě tak neskutečně blízko, že to je velká důvěra, usnout vedle někoho, vrýval jsem si tě do paměti, každý detail tvého obličeje a každou podrobnost tvého těla, lehce jsem se tě dotýkal rukou, ale jenom lehce, aby ses neprobudila,

Nechtěl jsem usnout, protože jsem se bál a protože jsem chtěl pozorovat

Stejně jsem usnul.

II.  Strana milostného dopisu

Co to je? 

Cyklista s kloboukem viděn zeshora.  

A co je tohle?