Cigaretový kouř mě štípne do nosu a já automaticky odklepnu
už téměř odpadající popel. Na co jsem to zase myslel? Už ani nevím. Otočím svůj
pohled na tebe, jako kdybys mi mohla poskytnout odpověď. I když spíš. Odpověď,
na nevyslovenou otázku. Máš pár vlasů
v obličeji a ze spaní krčíš nos, aby ses jich zbavila. Odhrnu ti je
z obličeje. Lehce se zavrtíš a otočíš se na bok. Přikrývka ti sjede
z ramen dolů a hebkost tvých zad zasvítí v odrazu světla lampy. Ještě
chvilku takhle zůstaň, prosím v duchu. Miluji tenhle pohled, kdy nevnímáš
realitu ani prostor a já se můžu zasnít společně s tebou. Aspoň na
chvilku. Na ten prchavý moment, kdy se zdá, že někdo jakýmsi záhadným způsobem
odvrátil zrnka písku na jejich cestě z jedné půlky do druhé.
Očima pomalu hladím tvoje tělo od krku dolů a moje ruka
kopíruje pohled. Nedotýkám se tě, nechci tě vzbudit, ale i tak cítím, jak teplo
prostupuje z tvojí kůže. Otočím se v křesle a típnu již notně čadící
filtr. Myšlenky letí hlavou jak splašené stádo gazel, vyplašených leopardem u
napajedla. Jedna za druhou, všechny podobné, všechny se ubírají stejným směrem,
ale ani jedna z nich nejde zachytit, identifikovat. A ty, jako lovec,
čekající na svou kořist v zákrytu, střílíš jeden náboj za druhým a kosíš
moje stádo, nelítostně, ale s o to větším zaujetím. Zabíjíš staré a
nemocné, které nemají šanci na přežití. Jen Bůh ví, proč jsem si je ve stádu
držel. Asi ze soucitu, či snad s nadějí v návrat starých, dobrých
časů.
Jakých dobrých časů? Žádné nebyly. A ani nebudou. Jsou jenom
časy. Nejsou dobré, nebo špatné. Měl špatný čas komár, co jsem ho právě zabil?
Měl by lepší čas, kdyby se odvážil prolétnout oknem o půl hodiny později,
protože už tu nebudu? Nebo prožil dlouhý život, plný sání a rozmnožování, a teď
si jenom přišel pro vysvobození? A jaký čas mám právě teď já? A ty? Co za čas,
který trávíme spolu, v posteli nebo u stolu, můžeme nazývat tak nebo tak?
Kdo nám dal to „právo“? Sami jsme si ho dali. Ve skryté nenávisti k času,
který je jediný neúprosný a spravedlivý pro všechny. I pro mě; i když se zdá,
že se zrovna čas zastavil, stejně jako krevní oběh při pohledu do tvých očí,
hlubokých, vyplněných zlatými tečkami.
Zapaluji si další cigaretu a ty jsi pro změnu otočená na
břicho. Jedna otočka sem, jedna otočka tam. Svítá. Ještě není úplně světlo,
venku je vidět sotva na pár metrů, ale cítím, že už to přijde brzo. Brzičko,
moje lásko. Neboj se. Všechno už bude dobré. Už tě nebudu trápit. Ani ty mě.
Tvoje výčitky, že si s tebou nepovídám, moje výčitky, že máš radši svoje
kamarády než mě. Bylo toho dost, a slovy klasika, bylo to krásné. Ale nic
netrvá věčně. NIC. Natož láska, nebo to, co za ní vydáváme. Musíme předstírat,
abychom v tomhle světě obstáli na výbornou. Nemůžeme být na sto procent
upřímní. Není v našich silách pochopit pohnutky druhých. Jak snadné je
říct „já to chápu“ a poskytnout objetí nebo nabídnout nechtěnou pomoc. Jenže to
je faleš, naše obrana, neschopnost říct, co opravdu cítíme a co opravdu chceme.
Raději se schováme do ulity a ukazujeme světu jenom to, co chceme aby viděl.
Zdá se to být tak snadné jako kdyby šlo o vědro vody, co
musí být vylito na záhon, aby mohl vzkvést. Něco se ztratí a něco se zase
zrodí. Myslíš, že to pochopíš? Jestli ano, tak v tom případě se mýlím. Ale
já už nechci zjišťovat, co je a co není pravda. Chci věřit tomu, že to, co mezi
námi je, skutečné a pravé. Taky se o tom přesvědčím. Ležíš tu na posteli,
pravidelně oddychuješ a nejspíš se ti něco zdá. Doufám, že je to moc hezký sen.
Mám rád sny. Jsou prosté, a ve své jednoduchosti krutě pravdivé. Nemůžeš je
ovlivnit, nemůžeš je změnit. Ráno si je buď pamatuješ, nebo ne. Neexistuje nic
mezi tím. Není žádná polopravda, pololež.
Tak si dám ještě jednu a půjdu na to. Plamen ožehne konec papírku a já potáhnu.
Nesnášíš, když vypouštím kouř nosem, ale já to stejně dělám. Ještě že mě
nevidíš. Za chvíli se vzbudíš, čas rohů už skoro skončil a slunce o sobě dává
vědět prvními paprsky za obzorem. Je mi líto, že to musí skončit takhle. Mohli
jsme se normálně rozejít, žít dál každý svůj život, najít si jiného partnera,
mít děti, rodinu, chodit do práce a tvářit se, že jsme šťastní. Nebo zůstat
spolu, překonat to, co se mezi námi děje a zase předstírat štěstí. Pro mě to
ale není štěstí. Hledal jsem ho u tebe, a nenašel. Tak kde jinde mám hledat?
Jsi ten, kdo mi dal naději. A zase si jí vzal zpátky. To ti nikdy neodpustím.
Zase jsi se otočila a ležíš na zádech, jako na začátku. Lehnu si vedle tebe a
opřu se o loket. Kolikrát jsem se takhle na tebe díval, když jsi spala. Chtěla
jsi, abych spočítal pihy na tvé tváři. Nikdy jsem se k tomu nedostal. Je
jich tak moc, že jsem to vždycky vzdal. Jen doufám, že teď neotevřeš ten svůj
pohled, do kterého jsem se zamiloval. Kterým jsi mi učarovala, kterým jsi se na
mě dívala jako ještě nikdo nikdy. Za to ti děkuji. Ale teď…
Zvednu se, nakloním se nad tebe a naposledy tě políbím, tak
lehce, jak to jenom jde. Zavřu oči a ruku, svírající polštář, ti přitlačím na
obličej. Nejdřív se neděje nic. Pak s sebou začneš škubat, kuckáš a
vztekáš se, že tě někdo takhle blbě budí. Mozek je otupělý a nedochází mu, co
se děje. To je dobře. Nechci, abys věděla, že jsem to byl já. Probouzíš se
k plnému vědomí a tvoje tělo reaguje. Koleny ti přitlačím ruce
k posteli a přidám druhou ruku na polštář. Kopeš, vzpouzíš se, kroutíš se,
ale marně. Jsem nahoře, jsem těžší a mám výhodu překvapení. Počkal jsem si na
výdech a tobě zatraceně rychle docházejí síly. Ještě chvilku tlačím, i když už
se nehýbeš. Po tváři mi stéká slza velká jako Bajkal. A druhá, třetí, čtvrtá.
Když odkryji tvůj obličej, zdá se v ranním světle krásný. Oči, bože můj,
ty zelené oči, zůstaly otevřené a dívají se na mě. Vím, že mě nevidí, ale
stejně ten pohled bodá jako tisíc kopí. Tváře a rty jsou bledé, fialovějící
jazyk se dere ven. Nemůžu se na to dívat, tak opět přijde k práci polštář.
Tentokrát jen jako clona. Sednu si zpátky do křesla a dám si něco k pití.
Zatímco převaluji tekutinu na jazyku, moje ruka objímá rukojeť a já cítím, jak
mi chladný kov proniká do úst. Tak ještě jednou, naposledy, zavřu oči…
|