|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Slunce kotouč už pomalu mizí za obzorem, v místech které nikdy nespatřím. Vzpomínám na dny, kterých sem se nemusel ještě bát, dny kdy věděl jsem kdo jsem, kdy byl jsem ještě jedním z vás. Bojím se toho okamžiku, kdy slunce políbí jinou zem a já se změním v to co doopravdy jsem.
Měsíce zář strhne mou masku a já budu čekat zas na další den, plny strachu očekávání a touhy, osvobodit se od toho všeho co cítím, ne nebojím se, doufám že budu zas jako dřív, obyčejný.. Že probudím se jako už tolikrát a krev na mých pažích bude jen sen, ta chuť v ústech.. ten sladký pocit, chtěl bych být jako dřív.. nevinný.. oběť, co čeká na svého lovce, na svou smrt.... Proklet polibkem... nevědomost je tak sladká.. den mění se v noc.. Chci jít vzpřímeně, nejde to.. propadám se do sebe sama jako už tolikrát předtím, prožívám obrazy.. Je to jen smršť skřeku nářku a pocitu moci... Probouzím se jako už tolikrát předtím, vím že v noci žiji, že to jsem já, nevím proč ten sen vždy takhle skončí, proč vždy se vrátím do toho všedního dne, ne dnes to bylo jiné, pamatuji si ty oči.. tolik nevinné milující.. pamatuji si na ten dotek prstů.. to jemné zachvění, dotyk co láme vše.. Dlouho ze sebe smývám krev a pachy všeho. Proud vody mě vrací zpět do reality, zahání to všechno.. ještě chvilku a vyrazím do ulic, snad dnes najdu něco co vrátí mě zpět.. co dá mě jistotu bytí. Snad najdu ten pohled zelených očí.. To je to co mě žene ven, mezi stádo.. Prodírám se davem prázdných těl, hledám ten dotek, pohlazení v chřípí co rozjasni den a promění ho v noc....
|
|
|
