Dům s bílým křížem

na střeše červené

kde leží ten uzlíček něhy

ta láska vrácená do světa

po milostných nocích

moje dcera zářivá. A jsou jí

sotva roky dva, tři snad.

Jak vlk samotář, pobíhám

dokola, a hlídám ten nedobytný

hrad, a cením zuby na vrátného

co střeží ta vrata zubatá

ježatá, k mé dceři,

která za jeho zdmi  prvně

nemocná. Možná mě volá

Možná schoulená naříká

pod tím křížem bílým

střechou červenou

a jen ticho hrne se ven

po trávě podzimně zžehlé

a po vlhkém kameni.

Kdo pohoupe

vykoupe žhavé tělo

po bojánkovém dni? 

Leč striktní

neřád řád

těch bílých andělů

nevpustí mě dovnitř

s její vanou, její postelí

medvědem a prvním sněhem

na čepici a na klopách.

A po letech znova

mé srdce tělo poletuje

nad tím křížem bílým

kde moje dcera

tak chvilku dospělá

v dlaních těch bílých andělů

svinutá jako poupě

růže rudá a bílá

sama  trny zraněná

proměněná v teplé doupě

pouzdří se, aby ta něha

po hojnosti lásky

v ptáka, mrak, rozseté hvězdy

radost a dítě přetavená

vrátila se do světa

v ten pravý čas.

A zas ten strohý světa řád

hlídá vlk hlídač

cení na mě zuby

když chci u dcery své

touho doupěte záhadného

té trnové růže, té kytky rudé

a bílé, toho vzácného  

daru, na chvilku posečkat.

A přinést postel, medvěda

a první sníh na klopách.