Jako léčbu šokem
jsem zvolil ledovou sprchu a poté, bez otálení a ranního rozjímání, ihned jsem
vyrazil do zaměstnání. Sychravo, ostrý vítr bodající pokožku tváře, stresující
dopravní situace – nic nepomohlo. Myšlenkami jsem stále vězel ve svém nesmyslném
snu.
V tom snu jsem byl polní sysel. Z
nějakého důvodu jsem skákal po poli na macaté žábě a
měl jsem naspěch. To skákání němelo konce a pohyboval
jsem se jakoby v kruzích. Neobyčejně frustrující! Věděl jsem, že něčeho musím
dosáhnout, ale k cíli zkrátka ne a ne dorazit. Zřejmě parafráze onoho
klasického snu, kdy před něčím či k něčemu z plných sil utíkáte, ale nohy máte
neposlušné, jakoby z kamene. Znáte to.
Nakonec jsem se dostal k obrovské
skále. Tyčila se vysoko, skoro až do nebes, zkrátka kam jen oko dohlédlo. Ve
skále byl otvor, vstup. Vešel jsem (žábu jsem nechal před vchodem) a vstoupil
do rozlehlého nádherného koncertního sálu. V obecenstvu se sešla snad celá
populace lesa a čile spolu diskutovala. Sysel tam žádný nebyl. Orchestr byl
převážně lidský až na občasného tapíra držícího nesměle činely.
Předstoupil jsem před sál a začal …
dirigovat! Dirigující sysel?! Čirý nesmysl! Kdybych byl tučňák či jiné zvíře
důstojnějšího zjevu, tak prosím. Ale sysel? Sysel-bankéř, dobře. Nebo
obchodník. Ale sysla dirigenta já prostě neberu.
Když přišlo na řadu klavírové sólo,
ztuhnul jsem. Za křídlem seděla žába a svými blánovitými packami se nemotorně
pokusila o hru. Nelibozvučné tóny se rozléhaly od instrumentu a mé huňaté
obecenstvo se nespokojeností rozbučelo. Vzteky jsem
zrudnul – tedy může-li sysel rudnout – nikoliv pouze kvůli žábině neschopnosti,
nýbrž též proto, že jako dopravní prostředek jsem ji zanechal před skálou a
její přítomnost v tomto sále mě jaksi urážela. Rozezlen a supíce jsem k
provinilé žábě přicupital a …
Dál nevím. Náhlé probuzení mě
zachránilo od nepříjemné žabosyslí konfrontace.
Bizarnost toho snu zřejmě způsobila,
že se mi tak dobře uchoval v paměti. Obvykle si je tolik nepamatuju.
Co za absurdity mi moje podvědomí vyjevilo, divil jsem se.
Do práce jezdím na kole a zpravidla
mi cesta trvá takových pětatřicet minut. Dnes jsem nijak nespěchal, tak jsem si
dopřál ten luxus a nešlapal na nejtěžší převod. Po cestě přejíždím jeden
železniční přejezd. Sklopené závory mě dnes donutily k malé přestávce.
Jaký to šílený sen, řekl jsem si a
vybavil si svůj vztek, který jsem cítil k tupé žábě za piánem.
Závory zůstaly staženy poněkud
dlouho. Uběhlo pět minut. Konečně projel vlak. Nachystal jsem si nohu na pedál,
závory se nicméně nezvedly. Sklopil jsem nohu do původní polohy a čekal.
Pět minut podruhé.
Představil jsem si sysla ve fráčku.
Sedmá minuta. Projelo Pendolino.
Postavil jsem nohu na pedál, závora
však nejevila známku pohybu.
Začal jsem se cítít
otráven a plížil se na mě bolehlav. Vybavil jsem si frustrující pocit
nekonečného skákání na žábě po zeleném poli. Alespoň jsem se tehdy pohyboval, i
když cíl byl zdánlivě v nedohlednu. Cvičně jsem si zaryl nehet palce postupně
do pokožky malíčku, prsteníku a ukazováku, což je můj způsob, jak se ujistit,
zda sním či bdím. Trojitá ostrá bolest mě přesvědčila o mém stavu vědomém.
Takový pocit si uměle nevyvoláte.
Závora stále bez pohybu, vlak nikde.
Řidič obrovské dýně stojící za mnou byl také nervózní. Trousil urážky na Dráhy a byl sprostý. Dva
mroži ve spřežení kočáru flegmaticky přešlapovali a pohazovali hlavami. Na
okamžik jsem zazáviděl uživatelům nové dálnice přejíždějící železnici
nadjezdem. Dusali si to po ní mohutní vysokorychlostní sportovní hroši a s
otevřenými hubami halasně hýkali. Jako cyklista tam ale nesmím. Navíc nemám
dálniční známku.
V tu chvíli ke mně přistoupil
eskymák a jednu mi nabídl k prodeji. Vytáhl jsem plácačku na mouchy a s
hrozivým výrazem ve tváři jsem mu s ní výhružně zamával před obličejem. Eskymák
se dal s jekotem na úprk.
Konečně projel po železnici
španělský koráb s palubou plnou opilých pirátů halekajících alpské jódlovačky a závora se zvedla. Měl jsem už značné zpoždění,
tak jsem nakopl svého osla do varlat a vyrazil tryskem kupředu.
Na křižovatce mi blikla červená!
Uprostřed křižovatky se tučňák v
policejní uniformě nemotorně pokoušel korigovat dopravu. V pruhu vedle mě
zastavil se skřípěním hroch, hýkal, lapal po dechu a od ucha k uchu se na mě usmál. Vzteky jsem se rozeřval na celé kolo.
Seskočil jsem ze svého růžového hlemýždě a mašíroval jsem k policistovi.
Nedošel jsem …
Probudila jsem se zpocená a pár
desítek vteřin, jsem přemýšlela, kde jsem. Absurdní – závory, vlaky, koráby,
supící hroší. Dala jsem si sprchu a skočila do kvádra. Chvilku jsem na sebe jen
tak čuměla do zrcadla, ale pořád jsem si připadala jaksi nesvá.
Na protější stěně pokoje se procházela moucha, vystřelila jsem po ní jazykem a
třikrát jsem ji poválela kolem vnitřní stěny své ústní dutiny. Je to můj trik
jak se ujistit, že jsem vzhůru. Tohle si ve snu nenavodíte.
Vše bylo v pořádku, vyšla jsem tedy
z domu, zamkla, naskočila na sysla a vydala se do
práce.
Je krize. Lidé sice už našim nízkým
hypotečním úvěrům nedůvěřují tak jako dříve, ale přece si nezačnou na stará
kolena ukládat peníze pod polštář. A já mám tu práci ráda.