V dětství jsem slýchávala vyprávění o staré čínské legendě, v němž se praví, že jen skutečná láska, učiní navzdory osudu druhou šanci. ,,Na takové věci se těžko věří. Musela bys věřit v boha a v jeho knihovnu."
Osud ví, jestli se to stát muselo. Jednoho dne jsi odešel. Navždy. Po těch letech, odnesl jsi s sebou vzpomínky a celou mou duši.
Listopad.
Seznámili jsme se na rušném bulváru nedaleko mého bydliště. Byl jsi nepřítomen a úsměv, který se z tvé tváře rýsoval, z něj se dalo číst, jako z bible. Manýriští mistři by plakali pro tvůj krk. Pro tvoji tvář. Tvá tvář nebylo to co mě přitahovalo. Možná intuice. Hledáte a najednou jste si jisti: Ano, to je ono, tohle přesně hledám. A také je to vnímání času. Čas pro mě nikdy nic neznamenal, viděla jsem v něm jen umělohmotné ručičky a čísla, pohybující se nenávratně vpřed. Jeden den stačil k tomu, abych poznala člověka, kterého znám celý život ,,Všimni si, lidé touží jen po jednom, nic je už pak nezajímá." Po čem? ,,Po čem toužíš ty?"
Člověku děsí představa, podobná tomu, že na ploše plátna rozškrábete pracně dokončený obraz. Bojí se, že kvůli podmanění láskou ztratí sebe samou. Pozornost a později posedlost vůči objektu touhy, se stává jaksi stádii proměny. Jste čím dál tím více někdo jiný.
Město, ve kterém jsme se narodili nás z několika stran dusil. Lidé tu četli jen letáčky ze supermarkterů a byli podráždění, jakmile dostali chuť na burgera. ,,Nechci žít tam, kde ve většina věcech nenacházíš smysl, kde se pro krásu nenadchneš." Tehdy jsem studovala umění a ty filozofii. Po absolvování studia jsme uskutečňovali náš dlouhodobý plán.
A pak jsme se ocitli v cizím městě. Cizím a tak osvobozujícím. Možná to byla jen planá domněnka svobody. Bob vysvětloval, že ani ptáci nejsou svobodní, i oni jsou upoutání k nebi. Naše cíle se zhmotňovaly, šlo to snadno. Tvořili jsme spolu umění, měli nespočet vernisáří a výstav a plánů. Žili jsme v době rozkvětu kultury, lidé začaly investovat do umění, chtěli kus krásy, estetického artefaktu do svého apartmá, aby zastínili svoji vnitřní prázdnotu. Většina z nich se v umění tápala. Nebrali na vědomí její kognitivní hodnotu. Investice do skulptury, instalace, obrazu nebo triptychu, byla v první řadě společenská známka moci a bohatství. ,,Lidé jsou skryti v jakési polevě." Drželi jsme se v tom hektickém oparu několik let. Zní to tak prostě, tak jednoduše. ,,Tak proto prosté věci poblednou rychleji..." Ano, prosté věci poblednou rychleji. Opustil jsi mě. Změnili jsme se, formulovali jsme se a času nás doprovázel bez jakéhokoliv varování. ,,Myslím si, že jsem teď jiný člověk, nikdy už nebudu co jsem byl dosud."
Bylo to v úterý. Od toho dne, jsem nemohla spát. Nemohla jsem se hýbat, natož myslet na cokoliv jiného. Čekala jsem na znamení, na zvuk telefonu, na pohyb dveří, na to až přijde spása. Konečně poznávám, jak zní mrtvé ticho. Ticho může umučit člověka k šílenství nebo ho osvobodit. Po několika bdělých týdnech se mi podařilo na chvíli usnout. I ty nejkrásnější sny nemusí být krásné. Zdálo se mi o osobě, nejsem si jistá, jestli to byla žena nebo muž. Ta osoba, byla smotaná do záclonu a stála v poloprázdné místnosti. Pod tlustou vrstvou látky se bezpohlavní osoba prudce hýbala, dokud nezačaly bílé záclony hořet s ní.
Tehdy jsem se probudila naposled.
...
Listopad.
Bože, byl jsi tak neuvěřitelně křehký, když jsi tam dole stál. Křehký jako sklíčko. Měl jsi na sobě svou uniformu v podobě košile s barvou pruské modře, kterou jsi tak rád nosil. Chodil jsi sem a zpátky. Jako by jsi na něco, na někoho čekal. Opírala jsem o balkoní terasu a mlčky jsem tě sledovala. Ulice rozvířené plných lidí v kabátech a bundách, následovali svůj cíl. Z výšky byli tak bezvýznamně malinkatí a motali se jako mravenci. Ten ruch města byl utlumen chladivým podzimním počasím. Podzim, jakožto období pestrobarevných barev, byl paradoxně jen šedý a černý. Bez otázek a bez odpovědi jsem sešla obloukové schody až k tobě dolů a objala tě. Byl jsi zmatený. I při snaze maskovat svou slabost jsi říkal, že jsi mě hledal celý dosavadní život. Věřil jsi totiž na věčnost a na posmrtný život. Zůstali jsme spolu od toho dne až do rozpopadu snu budoucího. Jaké je to prožít život ještě jednou? Mám pocit, že jsem zůstala uvězněná ve své minulosti, která plyne stejným směrem. Jaké to je prožívat vše znovu. Předstírat, že nevím, vedle jakého stromu jsi schoval své poklady z dětství, jaký obraz tě rozpláče.
|
