Podzim, co letmý léta vzdech

ulpěl i za sklem,

co mlžný opar na oknech,

co obraz v rámu prasklém.

 

Podzim, co touha milovat hlínu

zčernalou ze stesku,

co příslib prvních zimních stínů

za ranních rozbřesků.

 

Podzim, co chvění šerosvitu

na plátnech Velasqueze,

potulný rytíř v dávném ritu

z Ardenské diecéze.

 

Podzim, co nebe v barvě jíní,

udává rytmus křídly vran. 

Klenuté tvary zralých dýní.

Dutě zní létu zvony hran.

 

Pohanská oběť vinné révy,

skřípění lisů katedrál.

Dnes zemřelo léto. Polní plevy 

notují nápěv na chorál.

 

Dávivě žluté chryzantény

kladené na hrob smutkem vdov.

Pohrobek léta pohozený

na svého otce čerstvý rov.

 

Podzim, co prostá lidská touha

dát svojí cestě jiný směr

hřeb starou ženou zatlučený

zrezavěl krví z našich těl.

 

             *****

 

(21.9.2002)