Jazyk sbírky málokdy obsahuje nějaké novotvary, zdrobněliny charakteristické např. pro poetiku Ivana Blatného. Spíše využívá slovních spojení nezatížených dvojsmyslem, které by počítaly s hlubšími znalostmi věcných, mytologických a historických souvislostí jako je tomu třeba u skrz naskrz metafyzického Vladimíra Holana. Poetika Hany Fouskové je sdělná a průměrnému čtenáři poezie srozumitelná - přístupná, tím však v žádném případě nemyslím jednoduchá či banální. Umně zaznamenává svou impresi pomocí  výpravných prvků nejen podještědské přírody, na kterých se jako na pevném podloží nesou její zpovědi bez bližšího určení adresáta, v lyricko-epickém sevření veršů. Stranou nezůstává ani jedinečnost výrazu zraňované ženy a její intuice, jíž je mnohdy vedena.

       Příroda, její malebná a dynamicky se proměňující scenérie a zásvětí přírodních zákonů a vnitřní historie a paměti, se dere okny do příbytku Hany Fouskové. K přírodě promlouvá zaklesnuta mezi čtyřmi stěnami např. zde: Soumrak se vkrádá do světnice/ za chvíli ho bude více[1], … stěny mě svírají jako brnění/ okna mají slepé oči a mé duši brání v letu,[2] Bledý prs luny mi hledí do okna/ saju jeho mléko/ hladovýma očima[3].

     Čas lidí pro ní není určující veličinou, jako spíše ukazatelem plynutí v duchu řádu vesmíru a lidské smrtelnosti: Zdechlinu dne zas někdo vleče do minula/ možná že kdybych se nepohnula/ přežene se čas přese mě/ já zůstanu taková jak jsem teď/ vystoupím z času/ jako jsem už ze světa lidí vystoupila[4] anebo Zas den je za námi/ každý den smrti blíž[5].

     Vciťuje se do přírodních živlů: Jsem plamen/ a jako svíce vzlínám k bohu[6]. Dále se o plameni dozvídáme: Dívám se do plamene jako do věčnosti[7] - personifikace dává tušit, že hledá v sobě a dalších skutečnostech odpovědi po podstatě a směřování jsoucna. Ztotožňuje se pak dále třeba se stromem. Promlouvá k absolutnu, blíže nespecifikovaném bohu Zpovídám se tobě bože/  který sídlíš v hvězdném stanu/ všechno co jsem chtěl - zde dochází záměrně ke změně rodu - tos mi dal, jen bolavou duši z těla nevyrval.[8]Žádá vyšší moc, aby básnířce vyšla vstříc.Přijď mi na pomoc/ mé sukovité ruce k nebi nedosáhnou.[9]

Očividný pocit osamění a marnosti vystupuje z veršů zde:

K čemu jsou mi všechny ctnosti

když stále plápolám

a jsem na světě sám[10]

Dále:

Samota mě trhá zaživa

a má střeva požírá.

Čas mě drží

jak špinavý strop.

Svět si ze mě dělá hromosvod

blesky se o mně tříští za bouře

když se nebe se mnou rve

má samota táhle řve

a všichni si před ní zacpávají uši.

Do dlaní Ti položím svou duši

a Ty ji vypiješ

jak syrové vejce k snídani.

Až svítání zahoří

bude po hoři.[11]

   Bolest stravuje, životem zraněná a duševní nemocí stižená psychika neumožňuje básnířce kontakt s lidmi. Okolní svět vnímá, přijímá jeho signály, ale rve se s ním, nedokáže s ním splynout, je hluboce zaklesnutá do sebe sama. Ale nikdo jí nepopřává sluchu. Opět apostrofa fiktivního, snad blízké duše v dáli, která je více mlžným oparem než skutečností

Nikdo není pod nebesy

Jsem poslední člověk na zemi[12]

Pak zas protichůdné stanovisko k výše vyřčenému:

Nikdo není sám

kdo jednou miloval[13]

     Autorčino probuzené vnímání přírodního člověka vyznívá v její poetice jako zemitá živočišnost. Své šaty věším na stromy a už běžím k tobě/ Srst nebes sténá jiskramiě[14], pro běžného (civilizovaného) člověka netypický čin, snad signalizující návrat k přírodě. Hana Fousková je žena plná kontrastů, ambivalentních pocitů: Někdy tma hřeje a někdy děsí.[15] Fousková je prosta ambicí „vysoké poezie“, nepohrává si nijak zvláště s kompozicí řazených veršů, jde spíše o jakýsi volný proud, výtrysk vně se deroucích emocí, který je mimoděk zaznamenán. Ostatně to také potvrdila sama autorka v jednom z rozhovoru, jehož přepis je součástí této práce.