Opilý dům

Jednoho dne se otec v zelených ponožkách postavil před okno; sluneční světlo zvenčí mu vytvořilo nad hlavou svatozář. "Tak, děti, maminko, postavím vám nový dům," řekl s tváří utopenou ve stínu.
Bylo mi třináct a bylo mi to jedno. Když nejsem doma tady, nebudu doma jinde. Jsem mimozemšťanka, co se probouzí s vybitou baterkou pod peřinou. "Co se ti stalo s obličejem?" zeptala se mě matka ráno, než za sebou stačila prásknout dveřmi. Na tváři jsem měla vytlačený pravý úhel od Sigmunda Freuda.
"Kniha," hlesla jsem a matka nechápavě zavrtěla hlavou. "Báchor čepec slez, nejedli jsme jiščó dnes," dodala jsem, ale maminka mě nepochopila a raději rychle odešla do práce. Bylo mi smutno a tak jsem se šla nasnídat.
Když se tatínek druhý den vrátil v noci z hospody, dovrávoral k oknu a řekl: "Děti, maminko, postavil jsem vám dům. Můžeme se stěhovat."
I stěhovali jsme se. Maminka si natáhla své staré svatební střevíčky, o nichž byla přesvědčená, že jsou ze zlata. Když je měla na sobě, cítila se bohatá. Moje mladší sestra si vzala na záda školní aktovku, pod kterou se lámala, jakoby nesla uhlák plný briket a tatínek si převlékl ponožky. Já jsem si do nového domu nesla v podpaží toho Freuda. Ne že bych mu rozuměla, ale dobře se s ním usínalo. Jeho zvláštní slova se stala mým prvním vědním oborem.
Nový dům, jak jsem předpokládala, byl strašný. Překvapilo mě, že ho otec postavil ve čtvrti, kde bydlely samé mocné osobnosti. Zklamalo mě, že je mnohem menší, než náš původní kotec v králíkárně, což jsem si zdůvodnila tím, že na větší nezbyly peníze. Rozladilo mě, že nejprostornější je kuchyň s otcovou pracovnou, protože bylo nad slunce jasné, že otec pracovnu nepotřebuje. Jeho detašované pracoviště byl rohový stůl v putyce. U okna stál velký masivní naleštěný stůl, za jakým sedávají presidenti při novoročních projevech. Ale to otec nemohl vědět, protože na Nový rok nikdy žádný projev neviděl, ani neslyšel. Vždycky spal a matka ho budila slovy, že se nechá rozvést. Rozváděli se vždy několik hodin a že už je po všem, se poznalo podle toho, že se v kuchyni přestalo tříštit sklo a nastalo ticho.
Otec se posadil za masivní presidentský stůl a my ani nedutali v očekávání otcova projevu: "Tak děti a maminko, tohle je obývák." Zarazilo nás to do země, jen maminka se vzchopila a začala obdivně vzdychat. Oči jí lezly z důlků a přesvědčovaly mě, že bych také měla utrousit trochu toho vděku. "A kde budeme sedět my?" Tatínek nachytán na švestkách, loupl po mně očima a zašátral pod stolem. Byly tam. Z pod ohromného stolu tahal jednu židli za druhou. "Tady, u jídelního stolu, přece,“ mrknul na mě vítězoslavně. Mamince povylezly oči z důlků tak daleko, že jsem od nich chytla herdu do zad. "Tak líbí se ti to?"
"Mám z toho orgasmus", hlesla jsem otráveně a tatínek mě začal mlátit mou oblíbenou knihou po hlavě. Nemám si před ním hrát na inteligenta, jelikož ho to ponižuje.
Když se uklidnil, zavedl nás do rodičovské ložnice. Visely tam reprodukce vystříhané ze Světového umění včera a dnes, které otec zasadil do zlatých, tepaných rámů. Podlaha z perských koberců, uprostřed letiště s baldachýnem, nad kterým se houpal křišťálový lustr. V rohu divánek zpola zakrytý střechou od proutěného starožitného kočárku pro dávno mrtvá mimina. To byl tedy výtvor. Vlezla jsem si na divánek, schoulila se pod střechu do embryonální polohy a dumlala si paleček. Otec znejistěl a řekl: „Tak snad abychom šli dál,“ blýsknul po mně očima, jakože si to se mnou později vyřídí. To určitě. Vystřihla jsem pro něj z reprodukce nějakého barokního malíře polomrtvý úsměv koketní infantky. Nejdříve jsem si myslela, že sedí na velkém nafukovacím balónu, ale po podrobnějším průzkumu obrazu jsem došla k závěru, že je to sukně. Všimla jsem si, že mám taky takovou. Otec mi dal za ten úsměv symbolický pohlavek. Myslím, že mě chtěl nejdřív pohladit, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a vznikl z toho pohlavek. To abych věděla, že mě vychovává.
Vedl nás k dětskému pokoji. Přidržovala jsem si obruče mojí nové balónové sukně, co jsem ukradla dospělé holčičce z obrazu a dychtivě jsem se nahrnula do místnosti. Avšak to, co jsem spatřila, mě šokovalo. Otevřenými pusami jsme se se sestrou zavěsily na neomítnuté stěny a starý otřískaný nábytek. "Tatínečku, a kdy nám ten pokojík oddělíš? Víš dobře, že potřebuji soukromí na učení,“ odrecitovala jsem, já hodná holčička básničku na školní besídce a nevinně se zazubila. To na otce zapůsobilo. Pohladil mě chápavě po hlavičce, vzal motorovou pilu a rozříznul podlahu na dvě části. Zela tam hluboká, dlouhá díra. Zvědavě jsme se nad ni naklonily, až se sestře z aktovky vysypalo pár briket a s rachotem zmizely v díře. Maminka ji napomínala, aby se nenakláněla moc hluboko, nebo tam spadne i ona a nikdy se nevdá.
"Nic tam není," usoudili jsme všichni po dlouhém zírání do tmy a rodiče se měli k odchodu. "Ne, abyste si hráli s tou dírou,“ pohrozila maminka prstem. "To je ale hnusná díra, slepá jako víra“, řekla jsem naschvál, abych ji ubezpečila, že o díru okem nezavadím, ale nemohla jsem se dočkat, až tam v noci s baterkou vlezu a důkladně ji prozkoumám. Když mi táta zabavil mou oblíbenou knihu.
"Neměli bysme s ní zajít k psychiatrovi?" zaslechla jsem maminku, když za námi zavírala dveře. „Nosí krinolínu a mluví v rýmech, nevšim sis?"
"Já jí dám rýmu, že se z toho nevzpamatuje," zahartusil tatínek, převlékl si ponožky, a pokud mě paměť neklame, odešel do hospody.
Sestra naházela brikety ze svojí aktovky do díry v pokoji a když byla hotová, řekla: „Myslím, že nám otec lhal. Ve skutečnosti žádný nový dům neexistuje". Sestra měla někdy poměrně zajímavé myšlenky na svůj věk. Napadlo mě, že to ověříme. Otevřely jsme okno, ale zavanul k nám takový puch a hluk, že jsme ho s leknutím zase rychle zabouchly. Přilepily jsme nosy na sklo a dívaly se ven. Zjistily jsme, že náš dům se vznáší na cigaretovém oblaku, severozápadně od pánských toalet, asi tak tři palce nad umolousaným kostkovaným ubrusem s několika půllitry piva.
"Ten táta je ale prase, podívej se, v jakým bordelu postavil náš dům," upozornila jsem sestru. Pak náš cigaretový oblak někdo rozehnal rukou a náš dům se divoce rozhoupal, div že nežbluňkl do piva. Byla to otcova dvanáctka. Mohutně si krknul a pak dům zase zachytil ve svém ožraleckém žvanění. Vznášely jsme se na studené frontě u jeho ohromné pusy a jeho zapáchající dech pronikal skrz okna do našeho rozříznutého pokoje. Jeho zakalené oči nedohlédly ani na špičku nosu, natož na náš nový dům. Sestra se bavila tím, že bouchala na okno a vyplazovala na něj jazyk. Neviděl nás. Pak se náš nový dům převrátil vzhůru nohama, po stropě k nám přiběhla nebohá maminka s plynovými maskami a vlekla nás do úkrytu civilní obrany. Myslela si, že USA již zaútočily na Sovětský svaz, protože náš dům se otřásal v tátově prorockém hlase: „Jaderný hlavice máme přímo za zadkem, když bydlíme tři kiláky od ruský základny, takže kdyby to vypuklo, vodserem to ani nemrknem. Hoďte sem panáky, napijem se na to.“
Mrkly jsme a pak už nebylo nic. Náš dům, matka, sestra a já, jsme se tatínkovi vypařili z hlavy.

(1996)