Měsíc kulatý a velký zaléval krajinu svým stříbrem a planul jako chladná pochodeň na temnem nebi. Dotýkal se paprsky noční košile starého muže, který stál na zápraží domu. Ten dům poznal. Zde se narodil a vyrůstal, a zde žil jeho otec. Věděl však, že jeho rodný dům už dávno zbourali… .

Měsíční svit stínoval jeho vrásčitý obličej do bizardních tvarů. Vypadal jako zlý démon jenž z hlubokých lesů přichází pro svou oběť mezi lidi. Temná zahrada mlčela v tichém šumu spící přírody a jen občas její mlčení přerušily hlasy noční zvěre. Šel vyšlapanou pěšinou kterou důvěrně znal, procházel mezi stromy a každý z nich pozdravil svým laskavým pohledem. Tráva, skropená bohatou rosou tichounce při jeho krocích šustila a studila jej do bosých nohou. Prošel dřevěnou brankou. Zavrzala, jakoby vítala starého známého, který se léta neukázal. Za plotem začínalo pole. Došel až k němu a špičkami prstů na nohou se dotkl zoraného lánu.

Nebe nad obzorem zrudlo a slunce se vyhouplo nad krajinu. Vyšlo rychleji, než kdy mohl spatřit. Mhouřil oči v prudkém světle a jeho tvář, zbavená zlých stínů, byla šlechetná. Chvíli jen tak stál a rozhlížel se. Výjimečnost toho okamžiku jej přinutila svléknout noční košili. Nahý se pak oddával koupeli v ranních paprscích chladného slunce, jako vrabec vychutnává zbytky vody ve vysychajících kalužích. Vlasy měl do jednoho šedivé a ohnivě jiskřily ve světle vycházejícího slunce. Tělo shrbené na stranu vypadalo, jako by celý život tahalo těžká břemena. Kůže na něm visela jako obnošený kabát, který již dávno dosloužil. Křehké stáří vítalo rodící se den.

Podíval se na oblohu a viděl jak se z dálky valí chuchvalce černošedých mraků a postupně zakrývají oranžové slunce. Putovaly rychleji než kouř hořící bramborové nati krajinou. Znovu se rozhlédl po lánu před sebou. Ačkoli zde prožil dětství, pole nepoznával. Vždyť už od nepaměti za ním byl les, ve kterém, jak věřil, byla spousta zlých duchů a jako dítě si v něm tolikrát nebojácně hrál. A za lesem pak široká řeka! A kopce, které se zdvihaly v dálce! Nyní viděl jen nekonečný lán. Po lese a kopcích ani památky. Zamračil se. Měl rád pohled na kraj kde vyrůstal a na vše co mu připomínalo domov. Nyní stál na okraji míst, která neznal. Husté nebe a hnědošedý lán si pomalu podávaly ruce tam kdesi v dálce a jako by se vysmívali starcovu překvapení.

První kapku deště ucítil na rameni. Zastudila. Podíval se na ni a pozoroval ji, jak nehybně leží. Už dlouho nestál jen tak nahý v dešti… Potom jedna kapka za druhou bubnovaly na jeho kůži jako na indiánský bubínek. Rozbíjely se a vodní tříšť dopadala v kruhu daleko od něj. Přivřel oči a cítil potůčky dešťové vody, jak putují v dlouhých vráskách po jeho těle k zemi a jak se v okolí jeho chodidel slévají v kaluže. Připadal si jako velký balvan, který stovky let v dešti či mrazu stojí nehnutě na jednom místě. Nehybný a nedotčený. Déšť byl chladný, přesto jeho chlad do těla nepronikal. Jen nekonečný proud myšlenek, emocí a pocitů plnil jeho mozek, jako před lety, kdy býval vznětlivý a vášnivý.

V okamžiku přestalo pršet a stejně rychle se obloha postupně protrhala. Krajinou se počala míhat mozaika skvrn sluncem zalitých míst a její pohyb zaměstnával mužovy oči. Cítil se najednou tak skvěle. Kosti jeho stály zpříma a tělo bylo pevné jako dřevěný trám. Prohlížel si ruce i nohy, hrudník a nevěřil vlastním očím. Jako by se pomátl. Jeho tělo bylo znovu mladé, získalo zpět pevné tvary a svalstvo, kterého míval vždycky dost. Děkoval tomu dešti, ač nevěděl zdali on nebo někdo jiný vyhladil hluboké vrásky a narovnal páteř. Rozpustile se smál, jako se smějí malé děti a křepčil radostí až byl celý zamazán blátem. Jeho zběsilý tanec přerušil jakýsi pohyb, který ucítil pod chodidly.

Povrch lánu jako by ožil. Deštěm udusaná hlína stoupala a klesala, jako když vře hustá polévka. Sklonil se aby lépe viděl na to hemžení. A uviděl drobné, zelené, stužkovité lístky jak pomalu nadzdvihávají deštěm ušlapanou hlínu. Ohýbaly se pod nesmírnou tíhou nepoddajného hliněného krunýře, který však postupně shazovaly ze svých beder a napřimovaly se. Postupně vyšlehávaly ze země jako smaragdové plameny. Nepřekonatelná síla rašícího života si razila cestu dál a postupně měnila povrch oraniště v taneční parket. Rostlinky kývavým pohybem tančily ze strany na stranu a rostly stále výš a výš. Jen hudba, chyběla mu jen hudba býval by myslel, že je v nebi… . ,Zvláštní den.' pomyslel si. Narovnal se a zahleděl se do dálky. Obzor postupně zezelenal, tmavá a jednolitá barva půdy mizela ve stále houstnoucím porostu mladých rostlin. Stvoly už dosahovaly k jeho kolenům a v lehkém vánku se nesměle pohupovaly ze strany na stranu. Zvolna máchl rukou s roztaženými prsty mezi mladými listy a v mlčky užasl nad tím divadlem….