|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
člověk Člověk
Ničím jiným, než svou duševní veteší neoplývá.
-----------
Byla deštivá noc. Kapky jak mičudy bičovaly střechu, když v jednom okamžiku se do toho kraválu přimíchalo vrznutí vrátek.
„Někdo tady je," hlesla jsem. Muž ve vedlejší místnosti zamlaskal.
„Spi. Slyšíš trávu růst."
Kdepak, ten je hluchej jak poleno z toho jeho techna. Někdo tady je a já se jdu podívat.
Vyhrabala jsem se z pelechu, rozsvítila petrolejku a slezla po schodech dolů. Z holíny u dveří vytáhla jsem bambitku, skryla ji za záda a škvírou po suku vykoukla jsem ven.
Stála tam lidská postava. Deštěm splihlá jak slepice, poskakovala přede dveřmi.
Hodila jsem bambitku zpátky do holíny a otevřela dveře.
„Já tě zdravím, poustevnice!" Rozpřáhla lidská postava ruce na přivítanou a zatřpytilo se jí v očích, až musela jsem přivřít víčka, aby mě to neoslnilo. Že tohle bude zase nějakej člověk! A to ne lecjaký člověk, ale člověk Člověk! Zamumlala jsem si pro sebe a zhasla petrolejku, protože záře člověka Člověka vydávala za celou elektrárnu.
„Co potřebuješ?"
Vycenil zuby do blýskavého úsměvu a počkal, až moje oči přivyknou jeho rozvinuté, duševní nádheře, která prýštila z hloubi jeho očí jak ohňostroj na VŘSR.
„Když budeš od té dobroty, můžeš mi dát něco k snědku, milá dámo".
Ukázala jsem bradou, aby šel dál a odšourala se k plotně.
To sou dneska zbloudilci... samej narcis, jeden za druhým, hemlich to samý, hartusila jsem si do hrnců, aby člověk Člověk neslyšel.
Člověk Člověk si zatím sundal svrchník, pověsil ho na hřebík a posadil se ke stolu. „Tak čím pohostíš hladovýho poutníka, poustevnice?"
„Tady máš zbytek od večeře. A nerozbryndej to všude, dneska jsem zametala," hodila jsem mu pod nos kastrůlek se smaženicí.
Lehce pohasl, očichal to, ale bez remcání pustil se do jídla.
Houby mu ze lžíce padaly na bradu, šťáva z hub skapávala na stůl a ze stolu na zem, kde se rozprskávala do louží dešťovky, kterou s sebou člověk Člověk přinesl z venku.
„Bryndáš!"
Člověk přikývnul, jakoby na můj výštěk čekal a obšťastnil mě oslnivým úsměvem. „Ano, jsem prostě takový. Bryndám. Můžeš mi to utřít."
„A copak jsi, kromě bryndání, ještě přinesl starý bábě? Hodila jsem po něm očkem, utíraje mu bradu do hadru na podlahu.
Člověk Člověk přestal žvýkat, přeměřiv si mě, aby se ujistil, zda je tady správně.
„Přece svou upřímnou, lidskou duši, o kterou se můžeš zajímat, ctít a milovat ji, zatímco jím! Je ti to snad málo?" rozhodil rukama, až se houby ze lžíce rozlítly na všechny strany. Jeden kus se mi připleskl na nos. Setřela jsem to do rukávu.
Je to tedy opravdu člověk Člověk. Ničím jiným, než svou duševní veteší neoplývá.
„Tak až dojíš, nech mi tu svou drahocennost na stole. A pak si jdi po svých, nebo si ustel v psí boudě, abys neřek, že tě nelidsky vyháním do tý sloty. Já jdu spát."
Kuchyň potemněla, tak jsem si zase rozsvítila petrolejku. Cestou zpátky do kutlochu bych se nerada přerazila.
„To se mě ani nezeptáš, odkud přicházím a kam jdu?"
„Ne. A zapal si svíčku, ať si vidíš do rendlíčku," řekla jsem ještě, štrachaje se po schodech nahoru.
To už ale asi člověk Člověk neslyšel.
|
|
|
