Mladíkovy oči hltají každý řádek, každé písmeno; je více tam, než v reálném světě. Autobus brzdí, jeho hlava se mírně předklání, vzápětí se však zase vrací zpět. Žena stoupá po schodech, usedá na sedadlo vedle mladíka. Teprve po chvilce si mladík uvědomí její přítomnost; vedle příběhu knihy mu hlavou, pouhým okrajem jeho mysli a vnímání, běží malé dilema: na další zastávce vystupuje, bude ji muset vyrušit, dovolit se jí, poděkovat, nechce se mu; čte dál.

Autobus opět brzdí. Levá dlaň zavírá knihu, pravý palec bolí – zůstal mezi stránkami, obě nohy se nepatrně posouvají směrem k uličce, tělo se předklání, kniha i s palcem se přesouvá k pravému boku, úhel v kolenou se mění, pánev se odlehčuje; tím vším se snaží vyjádřit svoji touhu vstát beze slov. V okamžiku, kdy vystupující zástup vystřídá houf nastupujících, panikaří. Otáčí hlavou a žádá o dovolení. Nevidí ji, někam se už dávno ztratila a on si toho všimnul až teď. Probíhá uličkou a při cestě mezi rameny, po schodech dolů, mu hlavou prolétá: „To si dnes lidi sedají na jednu zastávku?“

Noha se dotýká země, druhá vzápětí. Obchází hlouček čekajících lidí; na prázdném chodníku pak palec přebírá zpátky kontrolu nad knihou; mladík už zase hltá příběh, nebo příběh požírá jeho? Jedno šlápnutí střídá druhé; nohy slepě věří obrazům z okrajů stránek. Největším nepřítelem mu je krabatící se asfalt chodníku a... Obrubník! Klopýtnutí – vyvažuje, jde dál. Náhodné chodce míjí s přehledem; obrací stránky; nevšímá si hučících kamionů, jenž se prohánějí jen kousek od jeho obličeje, když vchází pod most, tak hučení aut sílí na nesnesitelnou úroveň; on to však dál s poklidem přehlíží.

Podmostným světem se náhle ozývá ohromný hluk; přes most nad jeho hlavou přejíždí vlak. Dunění vagonů se šíří vzduchem i zemí, všechno zde pod mostem drnčí a poskakuje; ale mladík stále nepřestává číst a polevující konstrukce mostu si proto nemá šanci všimnout. Na konci řádku most padá; zrovna v polovině věty.

Řidiči, cestující, ani ostatní chodci nemají takové štěstí jako on, když se ocitá v dutině mezi třemi betonovými bloky, téměř nezraněn. O cosi opřený sedí, je škrábnutý na lýtku; rukama zkoumá pevnost betonu, který ho vězní. Snaží se dostat některou ze skulin ven, jsou však moc malé, aby se protáhl, oblohu ani světlo zvenku jimi nevidí; vzdává to, zase jenom sedí a poslouchá okolní dění. Po chvíli ho ale, zatímco se vzduchem nese křik, zase zajímá, jak končí věta.

Z kapsy vytahuje mobil, na kterém rozžíná světlo, dává si jej do úst; bere knihu, otvírá ji, listuje. Když pohlédne na správnou stránku, sjede prstem na řádek, na větu... Dočítá ji. Je smyslná - láká ho číst dál. Oči přejíždí na velké písmeno, pak na malé, tečka! Další písmeno a další a další tečky. Následuje nový řádek, odstavec, stránka, kapitola. Oči skáčou ze slabiky na slabiku, zatímco se on prohání s Elisabeth na koni zelenými loukami Irska.

„Haló?!“ křičí muž v oranžové vestě do sutin, „je tam někdo?“ Ale nikdo neodpovídá, a tak se opatrně přesouvá k další díře mezi panely. „Haló, slyšíte mě?“ opět volá, ale nedostává se mu žádné odpovědi; takto chodí od díry k díře. Je tu takových hrdinů spousta, hledají zasypané lidi. Po chvíli tudy probíhá pes, strká hlavu do každého otvoru, kolem kterého projde; je na špagátě nějakého muže, který řídí jeho pátrání.

Před hodinou tudy prošel první muž v oranžové vestě, pak dva psi a po chvíli ještě dva další muži. Nikdo z nich nedostal odpověď; psi neštěkali. „Prohledali jsme to tu celý, nikdo se neozývá, ani psi nikoho necítí, nikdo tam není,“ povídá záchranář staršímu pánu v reflexní bundě. „Nic jo?“ odpovídá pán, „tak ať tam najedou bagry a vy se přesuňte dál.“ Záchranář souhlasně pokyvuje a mává rukou psovodům směrem k dalším sutinám, pak ukazuje bagristům, kde můžou pokračovat v práci.

Vzápětí se už železné zuby bagrů boří do betonu, rvou ho kus po kusu a skládají je bokem na velkou hromadu. Pod jednou z trojic zubů se trojhranná, chaosem postavená, stavba z betonu hroutí; kniha je během okamžiku promočena krví. Ještě chvíli ty pařáty vláči betonové kusy, než se ozve: „Stůjte!“ Bagry vydechnou a všichni se okamžitě hrnou k nebožákovi s knihou; dva muži ve vestách jej oživují; všude je rudo. Po pár minutách však hrdinové své snažení končí; nebožákův obličej je, - i přes to, že ho celý pokrývá krev -, bledě modrý jako obloha.

Dlaň prolétá oparem posledního výdechu, aby mohla zavřít víčka mrtvého; kapičky beznaděje se na ni tiše usazují, vžírají se hluboko do kůže, kde budou až do konce, než opět vylétnou ústy ven do světa. Dlaň jemně dosedá na čelo, sjíždí po víčkách dolů, přes nos k ústům; oči jsou zavřené, již neděsí živé svou vychladlou lidskostí. Přichází dva muži s nosítky, nakládají tělo jako pouhou bedýnku nejkřehčího křišťálu a pak jej odnáší pryč, na tmavý trávník, mezi divoké, městem zaprášené, keře. S dosednutím nosítek na zem video tmavne a tmavne – v černi se po chvíli, za doprovodu klavíru, zjevují titulky.

*

Muž stojící před soudem pak vypíná televizi, stráž ji odváží na bok soudní síně, zatímco se muž pouští do řeči: „Nevím jak vy všichni zde, ale já bych nebyl schopný točit něčí smrt. Co víc! Točit něčí čekání na smrt, natož tehdy když bych jí mohl zabránit. Kladu si otázku, jak je někdo něčeho takového schopný? Jak je někdo schopný nezachránit druhého před smrtí a pak kolem jeho zkomíhajícího života pobíhat s kamerou? Odpověď nemůžu nalézt, ať už jako obyčejný člověk nebo jako právník. Za obě role však mohu říct jedno: pakliže někdo něco tak odporného udělá, měl by být potrestán tak tvrdě, jak to jen zákony dovolují! Nechceme se přeci dočkat doby, kdy bude běžné, že člověk s infaktem zůstane ležet uprostřed náměstí, zatím co ho budou ostatní točit, myslím, že to je k závěrečné řeči obžaloby vše.“

„Děkuji obžalobě. Nyní bych poprosil k závěrečné řeči obhájce,“ pronáší soudce. Z první lavice se zvedá postarší muž v drahém obleku, jde k mikrofonu a s přesvědčením ve tváři promlouvá: „Můj klient od útlého mládí točil dokumenty o zvířatech a z vydělaných peněz žil. Jednou ze zásad dokumentů je neměnit skutečnost, kterou se snažíme zachytit; tato zásada je ještě silnější u dokumentů o zvířatech – kolik bezbranných mláďat už před čočkami dokumentaristů zemřelo, aby se lidé dozvěděli pravdu. Byl to asi hloupý nápad zdejší televize, nabízet mému klientovi dokument o lidech, nikoliv o zvířatech a domnívat se, že své celoživotní zvyky změní ze dne na den. A byla to osudová náhoda, která ho vystavila této situaci. Můžeme vyčítat tomuto člověku své počínání? Můžeme. Ale musíme přihlédnout i k tomu, že jednal dle svých návyků a neuvědomoval si svého špatného jednání; zapomněl, přehlédl. Druhou podstatnou věcí je to, že dotyčný člověk měl pod sutinami na výběr: jestli zavolá o pomoc, nebo zda-li bude číst dál. Jeho rozhodnutí asi jen těžko chápat, nicméně bylo dobrovolné. Žádám tedy soud o to, aby k těmto faktům přihlédl při posuzování výše trestu a samotné viny,“ dopověděl obhájce a odešel zpět do své lavice.

Soudce klepe kladívkem do stolu a všichni, včetně mě, musí opoustit soudní místnost; senát teď bude rozhodovat...Tak suďte pane soudce!

„Nevinen. 1Pět let.“