Tma kamkoli se pootočím.
Slabý závan vlhce vonícího vzduchu.
Zvolil jsem si to tak, zůstat zde, v této místnosti,
v přítomnosti tmy.
Děti už dávno odešly z domovské náruče,
bydlí ve svých vlastních rodinách
v sousedních městech.
Silkrien zemřela docela nedávno.
Odešla vznešená, smířená, se slabým pousmáním.
Stopy nemoci na ní nebyly téměř poznat.
Je zvláštní žít a bydlet v pískovcové hoře.
Venku žhne přes den sálavé jižní slunce
uvnitř příjemné ochlazení, stálost stěn,
poklid setrvání v stínu.
Jen podle neurčité nálady a míry únavy
vnímám fáze noci.
Ochutnávám čaromoc nezavřít oči, neusínat.
Vyčkat v úplném uvolnění na další příběh,
nově vdechnutý život.
Rozhlížím se v tom mateřském lůně,
pozorně a přece uvolněně
naslouchám vypravěči.
Přišel, dostavil se, je tu - šťastný,
že se na něj nezapomnělo.