Jak v snové bublině

jak v tlamě žraloka

jak v břichu velryby

hrajem si na město

v kašírovaných kulisách

papundekloví lidé

šustivě čistí, úhlední

jak vánoční balíček

sterilní, nepáchnoucí

bez vůní.

A jako zvláštní bonus

odměna robotů

nám bylo naděleno

s vikslajvantovou mašlí

žluťounké slunce

s heslovitým nápisem

hurá, kýč

co krotce zahřívá

ty směšné umělé

umakartové tvářičky

ručičky

nožičky

ty duše bez šmrncu

ta těla bez stínu

nesplacený dluh

a nudný hřích.

Tak tady dneska žiji.

Už od nepaměti

do smrti

umakartově, uměle

k zalknutí.

Retrostřih, zpátky

k závrati

k pnutí

k udušení

k zvracení

se vracím domů.

A jsem si hrobem

pomníkem

mé divné lásce

s hořkou příchutí

k mé divné Ostravě

Mé divné uřknutí.

Takoví lidé v ní žijí

bolaví a opilí

s pachutí na jazyku

a na tváři

a hlavně, bože, na duši

takoví lidé tam dýchají

co mají nejblíž zemi

oblakům

ke všem studním

ke všem úbytím

ke všem mincím ztraceným

nadějím, rakovinám

závratím.

Jsou jako boláky.

Jsou jako bodláky.

Jsou růže.

Kaštan.

Blín.

Jsou jako láska.

Tepající.

A taky jsou

kurňa, ty vole

živí až do smrti.

A takové slunce má

moje divná Ostrava

červené uplakané

které to její začouzené nebe bolí

a které vypadá

jako by unavené

se brzy mělo utopit

v mogulové louži.

Poddat se divným botám,

které by do nich stouply.

Poddat se

a divně

tichounce

odevzdaně

a pro dnešek si umřít.

Takové divné slunce

v takovém divném městě

tak podivně si touží.

Nastavuji mu

umělé ruce, srdce, tvář

zdálo se mi to

nebo možná ještě zdá.

Možná si maluji.

Možná si stýskám.

a není zbytí

nechám si znovu

a zase zdát

o divné Ostravě

s podivným

zarudlým okem.

A pod tím okem

směje se

zalyká

chrchlavě odkašlává

černý

slzami a ránem orosený

ostravský snář.