I. ZŮSTÁVAT V SOBĚ
(Houpačka)

Ostych

Když jsem přišla k muzice
v řadě jsem tam stála
z každé strany jsem měla
švarného galána.
Z jedné strany bílého
z druhé strany černého.
Já jsem se jich, já jsem se jich bála!

A já nejsem jako ta
co se hlasně směje
by ji každý uslyšel
toužebně si přeje.
Já se hlasně nesměju
já si pod stůl zalezu
a tam dobře, jak tam dobře mně je!

Líbit se

Co je to za hrozný osud, že mi nic nedal: ani hezký zevnějšek, ani schopnosti, ani žádný zvláštní talent, a přitom mě vybavil ješitností a touhou být vždycky nejlepší. To je kruté.

Samota

Kukala kukačka na kraji kotára
co by mi Pán Bůh dal
na večer šohaja

Na večer šohaja
a na ráno muža
co bych prekvítala
jak červená růža

Morální bezmoc

Cítím, že by pominul všechen ten podivný neklid srdce a morální bezmoc, jen kdybych cítila zájem milovaného člověka, jen kdybych poznala ten pocit, že mě někdo miluje.

Zpověď

Šla panenka k zpovídání
viděla tam z lavice
přešvarného mládence
k podívání

Běž, mládenče, z kostela ven
vždyť se budu zpovídat
a na tebe ohlídat
po celý den

Jeden hřích mi Bůh odpustí
a ten druhý pro líčka
švarného šohajíčka
zas dopustí

Oči

Dnes přišel do školy Maximov. Stál u okna, opřený o parapet, krásný a přemrštěně hrdý. V šedé bundě a tmavě zelených kalhotách.
Hlavu měl vysoko zvednutou. Úchvatná hlava! Světle kaštanové vlasy má husté a vlnité, kroutí se mu v pravidelných kadeřích.

Zmatek

Myselko, mysel má
Aj, kady ty mě chodíš?
Kady mně ju, švárný,
Aj, šohajíčku, vodíš?

Myselko, mysel má
Aj, ideš na dvě strany
Jedna za šuhajkem
A druhá? Neviem, kady.

Pozorování

Jakmile jsem viděla, že jeho pozornost je soustředěna k nim a že se na něho mohu dívat, aniž by to zpozoroval, zahleděla jsem se mu bezděky upřeně do tváře; nemohla jsem udržet oční víčka sklopená; pořád se zdvíhala a zřítelnice mých očí se upíraly k němu. Pocítila jsem prudkou rozkoš, když jsem se na něho dívala – úžasnou, ale bolestnou rozkoš, ryzí jako zlato, ale trýznivou, jako ostrý ocelový hrot – asi takovou, jakou pocítí člověk zmírající žízní, když se připlazí ke studánce, ale ví, že je otrávená, a přece se nad ní skloní a hltá ty božské doušky.

Závislost

Janečku, šohájku,
voňavý hřebíčku
jak si mi zavonál
po celém políčku!

Janečku, šoháju,
zelená ratolesť
jak ťa den nevidím
nemožu sa najesť.

Nemožu sa najesť
ani vody napít
Janečku, šohájku
nenech sa ně trápit!

O kráse

Krása krajiny nebo květin není přece jiného druhu než mužská krása. Tak proč první z nich dává okamžité uspokojení, zatímco druhá – bolí? Bolí a navíc nutí stále si v sobě přehrávat či znovu vyhledávat spatřený obraz. Jaktože nejsou oči nasycené tím, co už spatřily? Zdá se mi, že půvab těla je jen vnějším projevem nějaké vnitřní vlastnosti – síly, která určuje, že dotyčný musí vypadat právě tak a tak, chovat se tak a onak. Oči svědčí o jemnosti nebo hloubce duše, ústa o svobodě, cti, odvaze. To všechno má moc přitahovat ženský zájem. Proč?

Důvod

Tvoje žulté vlasy žultú barvu majú
Preto ty dzievčence na tě pozerajú

Tvoje oči čierné sú jak lúče něba
Aj, Bože prebože, dajže mi len těba!

Tma

On je tím vším, čím jsem dosud pohrdala, protože se zdálo, že to pohrdá mnou: síla, mládí, pohyb vpřed.

* Potřebovala jsem ho jak černá kobyla tmu.

Vůle

Janečku z Trienčina
S čiernyma očima
Azda bych za tebú
Dunaj preplavila?

Dunaj preplavila
Tisu preplavála
Od kraja ke kraju
Za tebú, šuhaju!

Vyhlížení

Probledlá čekáním
týdny už
nemůžeš zavřít oči

Zkouška

Přijďte k nám, Janíčku, v neděli
Já vám dám věneček zelený!

Jeníček v neděli nepřišel
Věneček zelený opršel.

Opršel, opršel, opadal
Že jest ji Janíček oklamal.

Trápení

Neprobouzet se
do matných příslibů
odkud mě všichni opouštějí
a sledují mé instinktivní pohyby

Zajatá mysl

Přiletí ptáci, ptáci odlétají
Jen moje hlava tížit nepřestává,
Pro moji lásku,
Že já jsem tak sama.
Má mysl a tvé srdce jedno jsou
Já bez přestání myslím na tvou krásu.

Světlo

Tak, jak nejdřív svým světlem ozářil, tak nyní černám, když se jeho pohled ode mě odvrací.

Ztracená hrdost

Bože můj, Otče můj
Což si mne zarmútil
Chlapca jsi mi nedal
Prosit ho s´ mne nutil

Já jsem ho prosila
Očima, slzama,
On si jinou vybral
Zůstala jsem sama

Omyl

Zbavit se toho. Myslet na něj jinak, jako na objekt intelektuálního zájmu. Ale on se mi z hledáčku vzdorně vytrhne, kluci jsou neradi laboratorně zkoumaný. To znamená – nemyslet na něj vůbec. Dělat, že neexistuje. Myslet si na svý starosti, na svý blbý věci. Potěšení nejsou pro mě, radost není můj úděl. Smiř se s tím sakra, ty prázdná hlavo nad prázdným klínem. Ty hadre, neutře si do tebe ani boty. Nechce tě, nechce tě, nechce tě. Bolí to? Tak ještě přitlač. Vypal si všechny naděje na ten stín štěstí z hlavy. Neboj se, že by se někdy našel někdo, kdo by na tebe pomyslel s touhou. Nebude to tak. Nejen že tě nikdo nebude mít rád, ale ani si to nikdo s tvojí pomocí neudělá. Tak klid, srdce, jo? Vyliž si, s těma věčnejma sebevědomejma záměrama.

Vysoké školení v nenaplněné touze.

Marnost

Bože můj, otče můj,
Za co mě trestáš
Že ty mi mládence
Hezkého nedáš
Nedáš-li mladého,
Dej vdovce starého
Ať si černé oči
Vypláču pro něho

Samota

(To mé samotě hrdlo přeteklo.)

Sebelítost

Na osice lístek vadne,
Jak uvadne, dolů spadne.

Také-li já tak uvadnu,
Až uvadnu, dolů spadnu?

Ohlédne se otec, matka
Či jediná kamarádka?

Popel

Žila jsem určitým způsobem a mohla jsem žít jinak. Prožila jsem tohle a neprožila jsem ono. Necítila jsem to nebo ono, ale cítila jsem zase něco docela jiného. A nakonec co?

Pláč

Seděla tam v okénečku, jako z bledé růže květ
naříkala, bědovala, že se jí svět nepoved

Pláč

Utekla jsem na záchod a schoulila se tam. Namísto orgasmu přišel pláč.

II. VŠECHNO NAPRAVIT

Už nechci být chytrá a seriózní, nechci nic dělat, budu pořád jen tancovat, hlučet, courat se a žít... Konečně mi došlo, že už je mi sedmnáct let a že je to nejlepší doba v životě a já bloudím v jakémsi podivném polosnu, jako by mi bylo třináct, a veškeré radosti prolétají kolem mě... Chci milovat, třeba samu sebe klamat, ale milovat. Vždyť stáří bez lásky, to je zlý sen. Teď v hrůze zjišťuju, že vleču svou hořkou existenci a přitom myslím: To nic, ještě mám čas všechno napravit. Ale za deset let budu šílet, litovat se a proklínat za to, že jsem v životě nic neobjevila, jenže tehdy už nebudu mít v co doufat.

III. NAMÁČET SE DO SVĚTA

Sebevědomí

Povídají ludé, že su malovaná
Že je na mé líčka barva kupovaná

Nemajú mamička takovéch tolárů
Co by kupovala na mé líčka barvu

Maloval ma malér ze samého neba
A ten mi dal barev, kolej bolo treba

Ješitnost

Chodím mlsat maily. Kluci jako duševní potrava.

Objetí

Žádnej neví, jak je mně
Když mě starej obejme
Jak bych trnky, šťovík jedla
Do ostrého trní lehla
Tak je mně, ach, tak je mně!

Žádnej neví, jak je mně
Když mě mladej obejme
Jak bych mandle, cukr jedla
Do prachových peřin lehla
Tak je mně, ach, tak je mně!

Starý strom

Připomínal mi rozpraskaný kmen nějakého starého stromu, který je uvnitř místo dřeva vyplněn houževnatostí.

O kráse

Jak nemilovat samotné mládí a krásu v neznámém mladém chlapci? Dokud nepoznám, co odpudivého je k nim v jeho bytosti přivázáno, můžu jej lehce milovat. Krása, zvlášť když se beze všeho dává, uvolňuje pocity, které tolik toužily být prožité, otevírá jim dávno zavřené a zablokované dveře, nechává energii volně a bez násilí prýštit ven, osvobozuje. Ovšem není lehké říct, zda mě více obdarovává to, že jde o krásu, nebo vědomí, že jsem k ní našla přístup.

Důvěra

Vždycky mi mamička říkávala
Abych se mládencům vyhýbala
A já přeci mám je v srdci
Vždyť jsou ti mládenci hodní chlapci

Když jsem šla v neděli na mši ranní
Potkal mě mládenec k milování
Pěkný tváře, modrý oči
Div že mi srdíčko nevyskočí

Radost

Ve škole se chovám jako blázen, chce se mi udělat něco neobyčejného a významného. Cítím se ohromující a mladá.

Proč bych měla čekat na „toho pravého“, než se osudu uráčí nás spojit? A kde je zaručeno, že se to vůbec stane?

Za tanec

Málo je mládenců, panenek více
Anička vstává a barví si líce
Vespodu červený, nahoře bílý
Potkala mládence, hned se jí líbí

Vlasy si česala, copy si pletla
Dostala psaníčko, tejden ho četla
Psaníčko dočetla, popadla věnec
Dala ho mládenci za jeden tanec.

Lída Baarová

... a byla jsem mu vděčná, že chvíli, na kterou každá mladá žena čeká s nejistotou a obavou, mi nijak nezkazil. Byl asi v podobných situacích zkušený a dovedl pochopit, co dívčích osmnáct let potřebuje, aby se necítilo ani okradeno, ani zneuctěno.

Divokost

Alebo ňa zamykajtě
Alebo ňa za muž dajtě!
Lebo já mám chlapcov rada
To je na mú dušu pravda

Zjezte si ma, vlčky, zjezte
Lebo mňa môj milý něchce
Otritě si, vlčky, zuby
Lebo mňa môj milý lúbí!

Sidonie Nádherná

Běda, běda, nebylo těžké rozpálit mou krev, nechat mě zapomenout na to, co mě obklopuje – uvolnit mě. Myslím, že jsem jim všem dala štěstí, které neznali. Trpěla jsem tím, cítíc, jak slabá jsem byla ..., ale nemohla jsem se ubránit toužícím mužským rtům na svých rtech.

Lidka Hájková

Žádná není tak čiperná
Jako Lidka Hájková
Vyběhne si na kopeček
A do kraje zavolá:
Pojďte, hoši, pojďte k nám
Já vás ráda uhlídám
Naše dvířka nevrzají,
Já je pilně zalívám
Dopoledne teplým mlíčkem
Odpoledne smetanou
Aby naši nevěděli
Že k nám hezcí hoši jdou

Objevy

Vážný přítel, to je jako host. O čem si s ním chceš vykládat? O jeho domácnosti, o jeho obchodech – to daleko nepřijdeš... „Dobrý den, drahoušku, jakpak se daří dětem? Ty spalničky toho nejmenšího, už je to dobré? Tvůj společník má obličej, který se mi nechce líbit. A ta valná hromada – to muselo být veselé?“ Zkrátka banálnosti..., kdežto takový gigolo, takový malý flirtík, takové náhodné setkání, o tom víš za tři čtvrti hodiny víc než o tam tom za tři roky – víš, jak asi miluje, jestli má potom dobrou náladu, potřebuje-li peněz, dostal-li už svou gáži, víš, jestli se mu líbí tvůj klobouk, jestli zná tvé přítelkyně, sází-li na závodech, chce-li tě ještě vidět... a i když ho pak už nikdy neuvidíš, je to někdo, je to vzpomínka, je to živý člověk, no ne?

Vidět

Města jsou jak lidé a lidé jsou jako města, a i jako jiné věci zdánlivě neživé. Znám lidi zvláštní, neprobádané a trochu nebezpečné jako čínská čtvrť, ve které za každým rohem čekám jízlivý úšklebek a musím se mít na pozoru před každým slovem a gestem, které mi přeběhne přes cestu; v úzkých uličkách občas najdu opuštěné dítě. Znám muže jako továru na penicilin u nás v Roztokách, sám strnulý a rezavý, ale přesto miliardou drobných jedovatých reakcí na povrchu oživený kolos. Někteří jsou ale jako malé jednoduché věci nebo jako zvířata, jako bílé vajíčko s kuřátkem uvnitř, jako napůl rozříznutá švestka, jako dlouhá náušnice, která se courá z dívčího ucha a plete se do vlasů, jako sbírka stoletých šneků v Národním muzeu.