Blackbox
Dlouho jsem budovu magistrátu obcházela, než jsem dostala odvahu vstoupit dovnitř. Ne, že bych neměla v hlavě jasno, ale když chcete udělat nějakou mimořádnou věc, tak prostě musíte chvíli čekat, než se nervy uklidní, to není jen tak. Chvíli jsem civěla na plánek všech těch odborů, které v magistrátu mají, a když jsem měla pocit, že to nespletu, vešla jsem tam.
Když už jsem šla konečně tou správnou dlouhou chodbou ve správném poschodí a míjela velké bílé dveře s různými cedulkami, pochválila jsem sama sebe, že jsem si vzala sukni. Z kanceláří občas někdo vyšel, s papíry pod paždí se důležitě prošel chodbou, a pokud to byla žena, taky byla v sukni. Než jsem našla tu správnou kancelář, ušla jsem pěkných pár desítek metrů a slušně mě bolely nohy. Podpatky moc nenosím.
Před sekretariátem odboru sociální péče a zdravotnictví jsem se zastavila. Nešla jsem jen tak naslepo. Dobře jsem si to doma promyslela, nebylo jednoduchý přijít na to, kam vlastně můj zlepšovák patří. Nakonec jsem ale usoudila, že sem, a Karel mi dal za pravdu. Karel sice není bůhvíjak studovanej, ale v některých věcech se vyzná.
Takže jsem zaklepala. Z igelitky jsem vytáhla desky s papírama, to abych nevypadala, jako nějakej hej anebo počkej. Desky to byly nový, zelený. Dlouho nikdo neotvíral, a tak jsem zaklepala znovu. Pak jsem to nevydržela a dveře otevřela sama. Sekretářka telefonovala a vykuleně se na mě podívala, ale já jsem se tvářila, že velmi spěchám, dokonce jsem si prstem zaťukala na levý zápěstí, tam, co lidi nosívají hodinky. Viděla jsem to v nějakém filmu. I když hodinky nemám, ten pohyb zabral. Sekretářka položila sluchátko.
„Jdu za paní vedoucí Krásovou.“ Jméno jsem si dobře pamatovala už z domova, když jsme se dívali s Karlem do seznamu, a zopakovala jsem si ho před kanceláří. Bylo napsané na dveřích. Dokonce jsem si pamatovala i křestní jméno: Kamila.
„Jste ohlášená?“
Trochu mě tím zaskočila, ale jenom na krátkou chviličku. Došlo mi, že k vedoucí odboru se lidi musejí hlásit, ale protože mám všech pět pohromadě, přikývla jsem.
„Vaše jméno?“
Řekla takovým protivným povýšeným hlasem sekretářka. Já jsem ale protivný úřednice čekala, to pro člověka není žádná novinka, že na úřadě pracujou protivný lidi. Řekla jsem svoje jméno, ta holka se podívala do diáře, ale protože mě tam nenašla – a jenom já jsem věděla, že mě tam nemůže najít, ale mlčela jsem – tak se zeptala ještě jednou. Znovu jsem jí řekla svoje jméno a ona se znovu podívala do diáře a pak řekla: „Na desátou?“ a já jsem přikývla, protože na hodinách u okna bylo za pár minut deset. Sekretářka už se na nic neptala, dokonce trochu zčervenala a mně došlo, že si myslí, že si mě zapomněla napsat a tak jsem se tvářila ještě víc sebejistě. Dokonce jsem povytáhla obočí, aby viděla, že mě to trochu rozladilo, ale že jsem schopná jí to prominout.
„V jaké záležitosti?“
Zeptala se a listovala zamračeně diářem.
„Blekbox,“ řekla jsem.
„Blekbox?“ podívala se na mě, jako by se přeslechla.
„Ano. Blekbox, ale pochopitelně se to píše blackbox.“
Holka si to rychle načmárala do diáře a zmizela vedle v kanceláři. Když vyplula ven, řekla, že můžu jít dál a byla o trochu víc červenější, to asi, jak jí vedoucí Krásová vytkla, že si mě zapomněla zapsat do diáře.
Vedoucí Kamila Krásová stála za stolem a byla opravdu pěkná. Vysoká, štíhlá, černý vlasy až na ramena, vytrhaný obočí pěkně do oblouku, rtěnkou namalovanou pusu a hezký kostýmek a pěkný štíhlý nohy v lodičkách. To se tak někdo má, když má nohy, který se můžou ukazovat.
„Posaďte se,“ pobídla mě směrem ke koženému křesílku u malého stolku. Usedla jsem a položila jsem papíry na stolek před sebe. Byla jsem trošku nervózní, ale když jde o peníze, tak je asi nervózní každý, na to dám krk.
„Omlouvám se za sekretářku,“ řekla Krásová a přisedla si ke mně do druhého koženého křesílka. „Zapomněla mě o vás informovat.“
„Vím.“ Řekla jsem to s úsměvem a pokrčila jsem rameny, že to klidně mohlo znamenat, že to moje sekretářka dělá běžně. Kdyby mě viděl Karel, potrhal by se smíchy.
„Můžete mi tedy sama vysvětlit, o co se jedná?“
Přikývla jsem a rozložila jsem papíry po stole.
„Přišla jsem se zlepšovacím návrhem… Blackbox. Má název blackbox.“
„Sem?“ podivila se. „Ale my jsme odbor sociální péče a zdravotnictví…“
„Vím,“ mrkla jsem na ni. „Však ano. Když mě necháte mluvit, tak vám to vysvětlím.“
Krásová se opřela o křeslo. Nebylo jí určitě po chuti, že jsem to řekla takhle, ale mlčela.
„Podívejte se…“ nadechla jsem se, krev se mi nahrnula do krku, ale polkla jsem a pak už jsem se nepřerušila a spustila jsem řeč, kterou jsem Karlovi doma recitovala každý večer celý minulý týden až do včerejška. „… určitě vám nemusím představovat zařízení, kterému se říká bejbybox.“ Když Krásová překvapeně kývla, pokračovala jsem: „Babybox si každý chválí, kolika nebohým dětem už zachránil život, kolika nešťastným matkám pomohl v nouzi? Mnoha. Rozumní zákonodárci rozhodli, že žena, která dítě takovým způsobem odloží, není trestně stíhána. A proč, ptáme se? No protože to urychlí adopci. A co je za tou adopcí? Ano, ano… dítě se dříve dostane do rukou svých adoptivních rodičů, ale hlavně – a o tom se nemluví, protože to nezní hezky – ale hlavně to ušetří peníze daňových poplatníků čili státu. O takové mimino v rodině se stará pak rodina sama.“
Krásová se na mě dívala a očividně nechápala, oč tu běží. Nenechala jsem se tím rozladit a pokračovala jsem.
„Náš vynález je postavený na stejném principu.“ Vzpomněla jsem si, že tuhle větu vymyslel Karel a byl na ni pyšný a já jsem mu teď musela dát za pravdu. Krásová na mě napjatě hleděla.
„Blackbox je taky pomocník v nouzi a taky šetří státní kasu. Náklady vynaložené na údržbu a provoz blekboxu jsou minimální… oproti nákladům, které se vynakládají na výjezdy sanitek, hasičů či pohřebních vozů.“
„Pohřebních vozů?“ vykulila oči Krásová, ale já jsem mávla rukou, že nechci být přerušovaná, a Krásová zmlkla.
„Ano, pohřebních vozů. Skočí-li totiž takový sebevrah z okna, nikoho jiného než pohřební vůz nemá cenu volat. Blackbox je totiž zařízení pro sebevrahy.“ Vítězoslavně jsem se odmlčela, protože Krásová opravdu neměla slov.
„Stejně jako do babyboxu odloží žena svoje dítě, aby se o něj někdo postaral, blackbox je tu pro to, aby se postaral o ty, kteří již na tomhle světě nechtějí žít. A těch každoročně přibývá. Spočítal někdo, kolik nás, kteří poctivě platíme daně, stojí to, že hasiči sbírají rozmašírovaná těla na kolejích, rozmázlá pod nuselákem, v kolejišti metra? Kolik asi musí stát, než ho patologové dají jakž tak dohromady, aby se vůbec zjistila totožnost? Kolik stojí odebrat vzorek DNA? Jistě, že to někdo spočítal, ale takové číslo se jistě nezveřejňuje. Blackbox takové náklady sníží na minimum. Nehledě na to, že ušetří nervy těch, kteří jsou takové nechutné podívané, jako je pád sebevraha z mostu, nechtěnými svědky. Zeptejte se na pocity hasičů, kteří musejí násilně otevírat koupelny a z vany vyprostit sebevrahy s přeřezanými žílami. Víte, kolik to je krve a kam až vysoko ta krev cáká? Víte, jaké pocity mají chudáci příbuzní, kteří v takovém bytě musejí žít dál a v takové vaně se koupat?“
Krásová na mě hleděla vyjeveně, ale nic neříkala, a tak jsem v klidu pokračovala dál.
„Blackbox je zařízení, v kterém si člověk, který se rozhodl opustit tento svět, v klidu lehne, zavře oči a za doprovodu hudby, kterou si sám zvolí, pohodlně zemře. Náklady minimální.“
„A… kde takový… blekbox… kde by takový blekbox byl?“ Krásová si přejela rukou čelo.
„V krematoriu.“
„V krematoriu?“
„Ano, samozřejmě, že v krematoriu. Víte, jak obrovsky se ušetří náklady za cestu?“
„V jakém krematoriu?“
„Postupem času v každém. Počet blacboxů se bude časem zvyšovat, stejně jako je tomu u babyboxů.“
„Takže ten blackbox… je vlastně něco jako…“ Krásová hledala slova, ale já jsem ji předešla.
„Rakev. Blackbox je prostě rakev.“
„Počkejte,“ Krásová prudce zakroutila hlavou. „Jak rakev…“
„Popíšu vám to ještě jednou a podrobně,“ řekla jsem s klidem, protože tohle jsme s Karlem pochopitelně čekali, že to nebude hned jasné. „Není to jen tak obyčejná rakev. Blackbox je speciálně upravená rakev, do které je po uzavření víka přiveden plyn, který sebevraha nejdříve bezbolestně uspí, potom – omlouvám se za to slovo – zabije. Víko se zavře automaticky, ve chvíli, kdy sebevrahova hlava spočine na speciálně upraveném polštářku, ve kterém je elektronické čidlo. Po uzavření víka začne hrát hudba, kterou si sebevrah zvolí před ulehnutím do rakve. Přívod plynu je upravený tak, že je za patnáct minut hotovo.“
„Ale…“ Krásová na mě zmateně hleděla.
„Blackbox je umístěný v samostatné místnosti, takže sebevrah nebude nikým rušený, ani on nebude nikdo rušit. Po uplynutí patnácti minut se v kanceláři zřízence krematoria rozezvoní zvonek. Vše je automatické, bezbolestné, estetické. Sebevrah není na kaši, má na sobě čisté oblečení a nemusí se desítky hodin před tím trápit, jestli zvolí smrt oběšením, utonutím, přeřezáním tepny anebo skokem z výšky.“
„Ale tohle je euthanázie, a ta je zákonem zakázaná!“
„Omyl,“ usmála jsem se. „Dovolte, abych vás opravila. Euthanázie je úmrtí s asistovanou pomocí. Blackbox si obsluhuje sebevrah sám.“
„A co když někdo někoho přinutí, se do toho… blekboxu… zavřít? To je přece vražda!“
„Dveře z místnosti, ve které je umístěn blackbox, jsou nepřetržitě snímané kamerou. Pokud jimi projdou víc jak dva lidé, okamžitě se rozezní poplach.“
„Ale… co když si to sebevrah na poslední chvíli rozmyslí?“
„Dokud mu nedolehne hlava na polštář, může si to kdykoli rozmyslet.“
„Ale… co když už si tam tu hlavu položí, a pak…“
„Víko rakve se zavírá osm vteřin. Sebevrah má možnost ještě vystrčit z rakve nohu a víko zablokovat.“
„A když se zabouchne, tak pak už nejde otevřít?“
„Ne. Otevřít jde jedině zvenčí.“
„Ale…“ Krásová si zamyšleně třela spánky. „Ale, co když si to takový člověk rozmyslí, až když je víko zaklopené…?“
„Víte, on takový sebevrah, když už skočí… taky nemá na vybranou.“
Krásová mlčela. Dívala se na papíry rozložené na stole, na které Karel docela hezky blackbox namaloval z několika úhlů. Krásová jeden papír vzala do ruky a dlouho si ho prohlížela.
„Tak co tomu říkáte?“ usmála jsem se. Krásová zakroutila hlavou a papír položila zpátky na stůl. Prudce vstala.
„Vy jste šílená! Takový příšerný vynález!“
„Ale jděte,“ usmívala jsem se dál. „Je to dobrý vynález. Možná geniální.“
„Je to ten nejnehumánnější vynález, o jakém jsem kdy slyšela!“
„Ale? A odkdy je humánní svou smrtí otravovat široké okolí a vykrádat lidem peněženky? Uvidíte, že až návrh přednesete na poradě, všichni padnou na zadek.“
„O tom nepochybuju,“ utrousila Krásová. „Jak vás to proboha napadlo?“
Pokrčila jsem rameny. „Když po mně u nás v krematoriu věčně chtějí vytírat ten prázdný kumbál. Podle mýho názoru je tam ten kumbál úplně zbytečně. Ideální místo pro blackbox.“
„Vy pracujete v krematoriu?“
„Ano. Uklízím v krematoriu.“ Znovu jsem pokrčila rameny. „Na pracáku mi to místo nabídli, a tak jsem ho vzala. Proč ne? Je tam krásný ticho. Když je tedy po pohřbech, že jo.“
Krásová na mě hleděla a zapomněla zavřít pusu.
„Víte,“ spustila jsem proto obezřetně, „my s Karlem netušíme, kolik za takový vynález člověk může dostat peněz, ale myslíme si, že pěkných pár tisícovek by to bylo. Nebo ne? Přece když člověk ušetří státní prachy, měl by za to být náležitě odměněn, že jo?“ snažila jsem se mluvit spisovně, ale jakmile šlo o prachy, zase jsem znervózněla.
Krásová si vedle mě sedla a kroutila hlavou.
„Netuším. To doopravdy netuším.“
„Ale zeptáte se, že jo. A nevošidíte nás, že ne. Víte, my bysme si s Karlem chtěli koupit nějakej malej domeček, jen kousek zahrádky, někde u řeky. Na starý kolena se tam zašít, chápete? Děti nemáme…
„Vy nemáte děti?“ podívala se na mě Krásová a přišlo mi, že se na mě kouká tak nějak s dojetím, když jsem po pravdě řekla, že jsem třikrát potratila a pak šlus, už se to nepovedlo ani jednou.
„Bylo mi ouzko, to mi věřte,“ pokývla jsem hlavou. „A kdyby nebylo toho dobráka Karla, možná už bych pod nějakej ten vlak skočila. Víte, já mám se sebevrahama soucit.“
„Ale ten amerikanismus v názvu…“ řekla zamyšleně.
„Přemýšleli jsme o tom, ale posuďte sama. Slovo rakev zní hrozně. To se nikomu líbit nebude. Černá rakev, brr… a vůbec - babybox taky není česky,“ upozornila jsem ji. „Blackbox je akorát.“
Krásová vstala a shrábla papíry na hromadu.
„Přednesu to na vedení. Ale nic, opravdu nic vám neslibuju… Je to… mimořádně… zvláštní.“
Rozloučily jsme se srdečně a já vypadla konečně na chodbu. Metelila jsem si to dlouhou chodbou a pak ulicemi domů, kde už čekal Karel a já mu s očima navrch hlavy vyprávěla, jak to na úřadě dopadlo. Vzali jsme si oba na ten den volno, a tak jsme pak zašli na jedno k nám na roh a těšili se, až nám Krásová zavolá.
Uplynulo půl roku. Byli jsme na úřadě mezitím mockrát. Mockrát jsme vysvětlovali různým úředníkům, co a jak, až jednoho dne přišel ten krásnej den, kdy blackbox odklepli a kdy nám Krásová s úsměvem a moc hezkým proslovem předala šek na pět set třicet tisíc.
„No, na domek to stejně nebude, ale dobrý,“ usoudil Karel.
„A nemohlo by to být aspoň pěkně zaokrouhleně pět set padesát tisíc?“ zeptala jsem se, protože líná huba, holý neštěstí, že jo.
„Leda, že bych vám těch dvacet tisíc dala ze svého,“ usmála se Krásová.
A tak jsme mávli rukou. V hospodě z nás byli všichni paf, nikdo nám totiž nevěřil, že se něco takový podaří protlačit, a když pak konečně z toho prázdnýho kumbálu u nás v krematoriu udělali moc prima útulnou místnost s černou rakví se zlatýma třásněma, nemohli jsme se na ni vynadívat. Na dveřích zvenčí byl ovšem hrdý nápis BLACKBOX. A přijela televize a my poskytli spoustu rozhovorů, protože nikoho nenapadlo, že takový převratný vynález lidstva, vymysleli dva český obyčejný uklízeči v krematoriu! A tak jsme se s Karlem naparovali a hlavně jsme netrpělivě čekali, kdy se konečně naše dílo stane skutkem a objeví se první sebevrah. V televizi i v novinách mockrát řekli a napsali, že je to beztrestné, že nikoho popohánět nebudou, jen ať se sebevrahové hezky obléknou, pěkně do toho, co chtějí mít do rakve… no prostě všichni pochopili, že jsme tím nápadem lidstvu ušetřili spoustu peněz a nervů! A na důkaz toho, že si nás v našem podniku váží, z nás udělali zřízence, vyfasovali jsme pěknej černej mundůr a v místnosti, kde jsme měli doteďka jen košťata a kýbly, přibyl stolek s televizí, která nepřetržitě snímala blackbox, hlavně ty dveře, a taky pultík, na kterým byl červený alarm. Slyšeli jsme ho jen párkrát při zkoušce, ale zvuk měl, to se musí nechat, pěkně říznej, že by to probudilo i mrtvýho.
A pak se to stalo! Byla noc. Jak jinak. Ani nás nenapadlo, že by se někdo přišel zabít ve dne.
Na obrazovce jsme viděli, že kdosi přistoupil ke dveřím blackboxu, chvíli otálel, a pak vstoupil dovnitř.
„Je sám,“ zašeptal Karel. „Žádná vražda.“
Protože to bylo všechno podle předpisu, napjatě jsme zírali na obrazovku. Postava byla v dlouhém plášti, na hlavě nějaký klobouk. Chvíli stála u rakve a podle všeho si pročítala seznam písniček na stolku vedle. Oči se mi tlačily z důlků, ale víc jsem toho nemohla vykoukat. A pak obrazovka zhasla!
„To snad ne!“ vykřikl Karel. „Posere se to zrovna teď!“ Karel praštil do obrazovky.
Já jsem se tak lekla, že jsem nemohla ani pohnout jazykem.
„Co budeme dělat?“ Karel si mnul rozčileně pleš. „Ani nevíme, jestli to je chlap nebo ženská!“
„Co by,“ konečně jsem se probrala. „Počkáme. Přece ho tam teďko nechceš rušit?“
„Snad bude aspoň fungovat ten alarm až bude víko patnáct minut zabouchnutý. To přece nemá s televizí nic společnýho.“
„A jestli ne?“
„No, co jestli ne.“ Mračila jsem se. Z Karla lil pot. Chlapi vůbec nic nevydržej.
„ Za půlhodinu se tam půjdeme kouknout.“
Povím vám, ta půlhodina byla příšerná. Netušili jsme vůbec, co se v místnosti odehrává. Už si lehnul do rakve anebo si ji jenom tak prohlíží??? V tom zaječel alarm. Oba s Karlem jsme vyskočili půl metru.
„Fujtajxl. Do prdele to jsem se lek.“ Karel se držel za srdce. „Takže nohu nevystrčil.“
„Tak, teď tam ale jít musíme,“ řekla jsem.
Otevřeli jsme dveře. Na věšáku visel hnědý plášť, na židli ležel tmavý klobouk.
Povím vám, chlapi nic nevydrží. Když jsme otevřeli víko rakve, Karel se sesul k zemi a vomdlel. Já ne. V rakvi ležela Kamila Krásová. Vlasy od holiče, na sobě vínovej kostýmek a ve výstřihu rudou růži. Tadyhle na prsou jí ležela obálka a v ní bylo přesně dvacet tisíc a dopis na rozloučenou.
Měla pootevřené oči a usmívala se. Vzala jsem ji za ruku, abych jí podle předpisu zjistila tep. Srdce už jí netlouklo, ale byla ještě krásně teplá.
|