|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
„Chtěl bych se mít jako náš pes (kočka)!“ slýchávám často. Majitel zvířecího miláčka se vždy zasní a začne líčit výhody takového života. Obvykle je tím myšlen nekonečný přísun potravy a lásky bez starostí, kde se ta péče vlastně bere. Občas, u zvláště rozšafně se tvářících páníčků, mám strašnou chuť vyjevit jim pravdu.
Býti psem znamená mít na talíři každý den to samé, navíc ve slisované podobě. Jedincům, kterým je předkládán pokrm vařený, pro změnu chybí výživový poradce, který by je upozornil na rizika obezity či nebezpečí „zmlsání“. Býti psem znamená býti zcela vydán na pospas člověku, jež se zdaleka nemusí honosit přízviskem „moudrý“. Což se projevuje například tím, že za vrchol blaha psa považuje měkoučký pelíšek či atletický výkon při běhu u kola. Zatímco pes sní o válení se v páchnoucím trusu či běhu za sousedovic fenou. Život psa je neustálým kompromisem mezi „skákáním“ jak pán píská a snahou vycvičit majitele, aby on skákal, jak pes štěká. Pes je tvor skrytě velmi inteligentní, neboť zatímco všichni členové rodiny cvičí jednoho pejska, on sám se snaží „cvičit“ s každým zvlášť. A to nemluvím o ožehavém tématu kastrací … Jak by se původci výše zmíněného výroku zamlouvalo, kdyby někdo usoudil, že čůrá, kde nemá, anebo že příliš utíká za příslušnicemi opačného pohlaví a dovlekl ho k lékaři, ať „se to vyřeší“?
Kočky jsou na tom zdánlivě lépe. Jejich neochota podřídit se člověku a nechápavost, kterou předvádějí při snaze naučit je jakýkoli povel, těm chovaným v bezpečí domova jednoznačně ulehčuje jejich žití. A když je nejhůř a páníček je vrcholně roztrpčen vysypaným květináčem či shozeným porcelánem po babičce … kočky mají tajnou zbraň. Předení. Zabroukají, zapředou, otřou se o nohy, zašlapají majiteli v náručí a vše je odpuštěno! Člověk bláhově očekává vděk nad plnou miskou nebo desátou plyšovou myškou na hraní. Je jen jeho chyba, že nepochopil, že jeho šelma si přála šplhací stěnu na záclonách a chce si hrát na schovávanou uprostřed šatníku. Co se týče hormonů a touhy je osud koček těžký, sterilizace je daň za domácí pohodlí. Smutnou pravdou je, že čím víc Homo sapiens slouží kočkám bytovým, tím více se chová odporně ke kočkám venkovním.
Ne, myslím, že nikdo by nechtěl být natrvalo svým ani cizím psem či kočkou. Jak se tak denně na ta zvířata dívám, vidím jim ten názor v očích. Člověk je pro ně opak ohně, špatný pán, ale dobrý sluha.
|
|
|
