|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Ta dívka stála na vrcholku skály. Plavé vlasy jí vlály v mírném a něžném vánku. Měla přes sebe přehozený bělavý plášť, tedy spíš kožešinu s velice jemnou, ale huňatou srstí. Pod ním byla nahá.
Hleděla na zasněžnou krajinu pod sebou a její pohled jako by říkal, že to, co leží na větvích sakur není sníh, ale jarní kvítky, které se poté rozletí spolu s vůní pylu do kraje.
Usmívala se.
Když se pak procházela mezi stromy, s prudčím závanem větru se po jejím boku objevil jednorožec. Krásný a statný jednorožec, napůl kůň a napůl jelen. Žádná módní fraška, prostě pravák jak se patří.
S každým závanem se ozvalo měkké zazvonění rolničky, jež mu visela přivázána v jednom pramínku hřívy.
Mlčky došli až k zamrzlému jezírku v jehož středu stála ledová socha.
Dívka sepla dlaně a zdvořile se poklonila, jednorožec ji svým způsobem napodobil.
Rolnička zacinkala.
"Neutíkej tak, Haruhi!" volala na svou spolužačku dlouhovlasá černovláska.
"Tak si mě chyť!" vyplázla na ni jazýček brunetka jménem Haruhi. Právě se schovávala za jedním ze stromků a pak běžela dál.
"Ale no tak, přijdeme pozdě a nebo se ztratíme!" volala na ni dál zoufalá Ayaka.
"Neboj, neztratíme!" smála se a vesele pobíhala sněhem Haruhi. Měla o něco kratší vlasy a nosívala je seplé do drdůlkatých účesů. "Já to tu už moc dobře znám, víš? Chodím sem ráda!"
"To vidím," povzdechla si Ayaka a běžela za ní. "Kam mě to vedeš? Už nemůžu!"
"Neboj, už je to jenom kousek!" stále se hihňala. "Nebudeš litovat!"
"No, tím si nejsem tak jistá..."brumlala si sama pro sebe Ayaka.
"Koukej, už jsme tady!" ukazovala Haruhi směrem k zamrzlému jezírku s onou sochou.
"Co?" zarazila se Ayaka a pozorně se zahleděla do dáli. Něco tam zahlédla.
"Co se děje?" tázala se Haruhi.
"Ale nic, jen se mi něco zdálo."
Poté, co překlouzaly po ledě, mohla se konečně Ayaka pořádně kouknout, jak že socha vypadá. Když ji ve svém údivu obešla až na druhou stranu, vyrušil děvčata podivný mručivý až kňouravý zvuk.
"Co to?" otočily se a spatřily bílou vlčici sedící ve sněhu. Její srst vypadala jako by vydávala slabou bílou záři.
"Wau! Myslíš, že je to Amaterasu?" užasla Haruhi a dřepla si ve snaze došoupat se k vlčici.
"Neblázni! Copak vypadá jako bohyně Slunce? To spíš jak bohyně zimy a nebo bych i spíš uvěřila, že je to legendární Shiranui. Přeci jen nežijeme ve hře, tohle je skutečný svět," prohlásila Ayaka. Tvářila se trochu vyděšeně a ani se k vlčici nepřiblížila.
Zvíře na ni jen zvídavě pohlédlo a vydalo takový bufavý zvuk, jako dělávají psi.
"Koukni, jak je krásná!" slintala Haruhi, které se mezitím podařilo došourat až takřka před vlčici. Ta jen naklonila hlavu na stranu a nechápavě na ni hleděla.
"Spíš by mě zajímalo, co tu dělá a jak to, že se nás nebojí. Tohle je zvláštní místo," rozhlížela se nervózně Ayaka. Až teď si uvědomila, že je to tu opravdu jiné - stromy v okolí jezera vypadaly mnohem starší než kterékoli jiné, okolo kterých procházely. Byly mnohem zkroucenější a u jejich kmenů se povalovalo mnoho ostrých a různorodě tvarovaných kamenů. Navíc toto místo bylo v údolíčku a kopce jej svírající působily až děsivým dojmem.
"Jeeeh, proč ti to vrtá hlavou? Nestačí, že je to tu krásné? Myslím, že tu kdysi stála svatyně uctívající pradávné tvory a ten drak je jediný pozůstatek," vyprávěla a přitom se pokoušela dotknout vlčice na hlavě. Ta jen nepatrně uhýbala hlavou a zmateně ji i nadále pozorovala.
"Hej, o co se snažíš? Copak nevíš, že by ses neměla divokých zvířat dotýkat?"
"Ale no taaak, vždyť je hodná!" usmívala se Haruhi, ale stáhla ruku zpět.
"Asi by jsme už měly jít zpět, nemyslíš? Je mi docela zima," stále se rozhlížela Ayaka a chumlala se do bundy.
"Ach jo, když jinak nedáš. Nastydnout tě nehodlám nechat," usmála se Haruhi a na rozloučenou se vlčici i soše poklonila. "Doufám, že vás nepotká nic zlého."
"S bohy," napodobila ji i Ayaka a též se oboum poklonila.
Pak se obě děvčata otočila a pelášila zpět k městu. Po deseti minutách běhu si ale Haruhi uvědomila, že něco neni v pořádku:"Ay, počkej! Myslím, že jdeme špatně, tudy to není zpět do města!"
"Cože? Doufám, že je to jen hodně špatný vtip," povzdechla si.
"Bohužel ne. Tady to už neznám. Budeme muset vylézt na nějaký kopec a rozhlédnout se," omluvně oznamovala Haruhi.
"Chjo, to snad ne!" Ayaka vypadala takřka zoufale. "Zkusíme tedy tenhle!" ukázala na kopec, na jehož úpatí skoro stály.
A tak se i stalo. Po dalších asi deseti minutách již byly na vrcholku. Moc toho odsud však neviděly, jen širou krajinu bez známek civilizace.
"Ups?" nechápala tak trochu Haruhi.
"Víš, že tohle je docela problém?" vyčítavě na ni pohlédla Ayaka.
"No, to mi tak trochu dochází."
"Budeme se muset dostat aspoň zpátky k té soše, pojď," pokynula Ayaka a dala se na slézání kamenného svahu.
Haruhi ji hned následovala, ale asi po třetím kroku se jí smekla ruka a ona začala padat. Při tom se však ještě stihla zachytit o Ayaku a strhnout ji s sebou.
Zazvonění rolničky.
NE! vykřikla v mysli žena stojící u dračí sochy. Ve svém podvědomí viděla, co se děje a věděla, že to je moc špatné. Špatné pro ni.
"Co?" otevřela oči Ayaka, když se nedostavil smrtící náraz. To, co spatřila, však bylo mnohem překvapivější-ona a Haruhi ležely na jednorožčím hřbetě. Tvor jen lehounce pootočil hlavu, aby mu Ayaka mohla pohlédnout do oka. Obdivovala jeho krásu.
Jednorožec přistál na zemi jako by nic nevážil a čekal, až dívky slezou.
Haruhi se ještě neprobrala a tak ji Ayaka z tvora stáhla na zem.
"Moc ti děkujeme za záchranu života," poklonila se mu dívka jak nejuctivěji dokázala.
Mrknul a pohodil hlavou, jako by říkal, že o nic nejde, ale moc dobře věděl, co ho to stálo. Tvora jako je on se nesmí dotknout nikdo jiný, než jeho pán, jinak ztratí svou nesmrtelnost - a on se jí právě teď vzdal ve prospěch těchto dvou dívek.
Zmizel.
Žena v bílé kožešině právě dokončovala modlitbu. Klečela před sochou draka spolu s obětinami, jež přinesla. Dnes byl ten den, poslední zimní den. Jediný den, kdy mohl její milovaný drak oživnout.
A tak se také dělo.
Obrovská socha počala tát a z její hlouby se ozývaly pravidelné hluboké zvuky, když se tvor nadechoval. Dlouho netrvalo a jeho oko se probralo k životu a on se začal pohybovat. Nejdříve se protahoval a rozpohybovával jednotlivé části svého dlouhého hadího těla, pak však začal naplno pociťovat cenu svého oživení. Sužoval ho nesnesitelný hlad a touha po krvi, která ho zde uvěznila. Touha, která mu zastřela vnímání a pohled. Necítil se být sám sebou a věděl, že jedině něčí smrt ho osvobodí. Je jedno čí.
Naše bělokožinka si to uvědomila až o pár vteřin později, když na ni drak hleděl tím podivným cizím pohledem. Byla zmatena, ale nebála se. Nechtěla však vidět svého milovaného takto.
Drak se nebezpečně přibližoval a chystal si své ostré drápy k rozsápání ženského těla.
Zazvonění rolničky.
Ach ne! vyděsila se žena. Teď už strach měla.
Jednorožec stál mezi stromy u jezera a pozorně sledoval draka. Věděl, že za to nemůže a nechtěl, aby jeho milovaná paní byla sežrána tvorem, kterého tak oddaně miluje ona.
Vzepjal se tedy na zadní a nechal rolničku zběsile zvonit.
Na draka to zapůsobilo tak, jak mělo. Neváhal ani vteřinu a vrhl se na jednorožce. Ten začal mistrně uskakovat a chvíli draka doslova dráždil. Pak se ale zastavil a pohlédl na svou paní. Tvářila se zmateně.
Jednorožec se na ni svým způsobem usmál, a když se k němu prudce blížil ostrý konec dračího ocasu, zavřel oči. Po líci mu stekla slza.
Žena to pochopila moc dobře, ale nechtěla, aby to takhle skončilo, to opravdu ne. Věděla, jak jednorožec touží po jejím štěstí, o její touze po znovuzrození onoho draka.
Ozval se nepříjemný křupavý zvuk, když dračí ocas protnul jednorožcův krk.
Zkrvavená rolnička naposledy zazvonila při dopadu na zem.
Poslední...
Zazvonění...
|
|
|
