Půjdeme se projít
Řekla mi
A já si ji představil jako Sapfó
V jedné ruce rákosové pero
Jehož špička se lehce dotýká rtů
A v očích plných něhy
Se ještě ozývá po minulém muži
Veni vidi vici
A pak se předklonila
A zavázala si tkaničku
Tak pojďme
Cestou se koukala do země
Snad se snažila spočítat dlažební kostky
Nebo dluhy, které se jí nikdy nevrátily
Které dluží
A já si ji představil jako Niké
V jemné sněhobílé říze
Myšlenkami jsem ji svlékal
A šeptal
Neuletíš mi, že ne?
Vítr tehdy zafoukal tak silně
Až se průzračný šat
Stal její druhou kůží
– Samothrácká paní na přídi lodi
Na jejíž zavřená víčka
Doráží roje mořských kapek –
Hele, zmrzlina!
Chceš taky jednu?
Sedl jsem si na lavičku
A pozoroval ji
Jak zápasí s řadou lidí
Jak platí
Jak se usmívá
A představil si ji jako Edith Piaf
V pokoji tlumeného světla
V rohu starý biliár, na něm mozaika popelníků
Do kterých se típají cigarety
Podle kalendáře
A má žena sedí na barové stoličce
Houpe nohama v příliš velkých střevících
A v jejích očích zračí se osamělost
Osamělost doutníků a alkoholu
Mužů na jednu noc
Nad čím přemýšlíš?
A hned mi podala zmrzlinu
Bacha, teče ti na druhé straně!
Vzala mě kolem ramen a dala zkusit z vlastního kornoutu
Jako kdybychom oba neměli tu stejnou příchuť
A pak mě upozornila na kvetoucí stromy
Cvrlikání v korunách
Oprýskanou kostelní věž
Taky by už to mohli spravit
Na bezdomovce s dvoukolákem
Na pihu na mém nose
A já si ji představil jako Sinuheta
V lodičce z rákosu
Jak vyrůstá v chýši béžových barev
A stále se ptá proč?
Na prahu dospělosti pak opouští svůj dům
A každé nezodpovězené proč?
Stává se spojencem
V boji proti vlastnímu proto
Pohlédla na oblohu.
Nepůjdeme už zpátky?
Všimla si tmavých mraků.
Vstali jsme a ona mě políbila na ústa
Vanilkovými rty od zmrzliny
A já byl tak rád
Že takovou příchuť neumí namíchat žádný zmrzlinář
Na rohu ulice mňoukala opuštěná kočka
Měla hlad
My jsme ji však neměli co nabídnout
A tak jsme tiskli pevněji své dlaně
Ve snaze pomoci ji společným soucitem
A já si mou dívku představil jako Venuši
Stojící modelem pravěkému lovci
– Zdá se to být k smíchu –
A hlad žene prsty muže
Aby modeloval a stal se umělcem
Hlad po ženě? Hlad prázdného žaludku?
I my hladovíme
Po jistotách ve věku plurality
Prstem však formujeme
Hrady z písku a představ
A co budeš dělat zítra odpoledne?
Zrakem jsem pohladil její vlasy
Pak odstranil zapletené smítko
Cop se jí ve slunci lesknul
Jako skluzavka do bazénu
Představil jsem si ji coby dceru děda Vševěda
Která mu tajně vytrhává zlaté vlasy
A vplétá si je mezi své vlastní prameny
A já, ukrytý v kované truhle
Každý večer vylézám
A rozčesávám její kštici
Hřebenem ze slonoviny
A pak na ni hraji jako na lyru
D A E C D
Až do svítání
Přivolej výtah, prosím.
Jel až z patnáctky.
Civěli jsme hloupě na míhající se dveře
A občas se na sebe podívali
Myslel jsem na míjení, ona na potkávání
Myslel jsem na rozpory, ona na smíření
Když se vyzouvala
Chytl jsem ji kolem pasu
A promluvil
Ty moje zlatovlásko, kdybys tak věděla, co mě napadá, když se na tebe dívám.
Pohotově odvětila
No to raději ani nechci vědět.
Envoi se mi ztratilo ve větě
Ale byla to hezká procházka, že?
