Podzimní brek

Po nocích týral jedem svoje splíny,

rostoucí větvě pálil rudými nápoji,

už se však nikdy nechtěl zbavit vinny,

navždy jen věděl, že černý sad se zahojí.

Láska mu pouze dala dávné radosti,

souzena provždy Blakeovou básní,

která se v opuštěných srdcích rozhostí

a jen o nevýslovné bolesti tam sní.

Do zahrad vypučely nové květy,

krásou mu z obličeje znovu braly cit,

bez něhož pozoroval dálné lety,

tajemných ptáků, s nimiž navždy si přál žít,

V dálce se sráží odlesky životů,

svázaných Apollonem v budoucí cesty.

Vždy tam chtěl zkusit věštěnou novotu,

a nechat tak za sebou minulé tresty.