Vzpomínám si na to když jsem u Tebe spala naposled. Byl to večer plný něhy! Když jsi mi usnul v náručí, pozorovala jsem Tě. A pak jsem Ti po tichu zašeptala do ucha: "_ _ _ _ _ _ _ _!" A Ty jsi spal klidně dál.
Ale chtěla jsem mluvit o našem posledním setkání. Byla to tuším noc z pondělí na úterý. Byla jsem u Tebe doma. Ve Tvém přítulném temném bytě. Párkrát už jsem u Tebe byla. Ale nikdy, nikdy! Nikdy to nebylo to co teď.
Sledovali jsme film. S Tvými kamarády. A už v tu chvíli to začlo. Nenápadně jsem se Tě dotýkala. Zprvu "náhodně". Tys pak vzal mojí ruku do své, přejížděl jsi mi prsty po hřbetu ruky. Pak jsem si dovolila zahalit se do Tvé vůně.
Svět přestal existovat! Cítila jsem jen Tebe! Jen Tvůj dech a Tvé doteky. Nespoutaně jsme splynuli v jedno tělo. Byla jsem Ty a Ty jsi byl já. Navzájem jsem si dávali najevo své něžné a zároveň vášnivé emoce. Chtělo se mi Ti to říct! Ale ne. Jen jsem se tiše usmála. Usnuli jsme. Propletení do sebe.
SVĚTLO!!! Řezavé světlo. Odporné. Působící neuvěřitelnou bolest! To světlo, které mi svítilo do očí když jsem se s Tebou loučila. Slzy jsem alespoň měla čím omluvit. Kruté světlo! Krutý svět! Krutá realita... Ta realita, kterou si vždycky uvědomíte až ráno. Ráno, když už je pozdě.
Děkuji Ti že jsi mi dal kus svého těla. Děkuji Ti že jsem zas byla chvíli šťastná. Děkuji že můžu.
PS: _ _ _ _ _ _ _ _!
<3
|