|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Š T Ě S T Í
Seděl jsem tam venku na lavičce a čučel. Vedle postávala banda nějakých školáků a bavili se. Stála tam taky jedna moc hezká holka, modrý oči, hnědé vlasy, opálená, prvotřídní postava. To bylo podle mýho gusta. Když někam na chvíli odešla, řekl jsem jednomu z kluků, tomu co byl ke mně nejblíž: "Hej hej, co jste za třídu?"
"Třeťáci." Přistoupil ke mně a stáhnul mě o cigaretu. Nebránil jsem se. Každá informace něco stojí. Zvedl jsem se z lavičky a zapálil mu.
"Jako z gymplu jo?"
"Jo, z gymplu."
"To je dobrý."
"Proč jako?"
"Nevím, ale připadá mi to dobrý. Můžu se tě na něco zeptat?"
"Jo jasně."
"Co je to za holku?"
"Za jakou holku?"
"Ta co právě teď odešla."
"Myslíš Lindu?"
"Jo, asi jo."
"Tak to je Linda. Proč se na ní ptáš?"
"Jen tak, zajímá mě. Je to kus, co?"
"Jo jo, ale na ni zapomeň."
"A proč?"
"Je zadaná."
"No a co?"
"Seš natvrdlej? Chodí s někým, rozumíš?"
"Jasně, ale nevím kde je problém."
"Kde je problém, KDE JE PROBLÉM?! Je to moje holka, tam je problém!"
"Tvoje jo?"
"Jo."
"Sakra. Ty máš teda ale štěstí."
"To teda jo."
"Hodně velký štěstí."
"To si piš."
"Tolik štěstí je na jednoho člověka až moc."
"Co tím jako myslíš?"
"Že už si svý vybral, vyčerpal jsi maximum. Teď je řada na mě..."
"TY HAJZLE!"
"Polib si, počkáme, co na to řekne Linda. Třeba bude mít stejný názor jako já..."
"Kecy. Miluje mě."
"Jo?"
"Jo."
"No dobře, tak uvidíme."
"Neser mě."
"Neříkala kdy se vrátí?"
"ZABIJU TĚ!"
"Klid kámo..."
Víc už jsem říct nestihl, protože mě ten parchant napálil pěstí do obličeje. Naštěstí to trefil špatně. Přetáhl mě jen přes lícní kost. Měl jsem štěstí že mi nevzal nos. Zlomení nosu jsem se vždycky snažil vyhnout.
Cítil jsem mírnou tepavou bolest. Kluk si držel ruku a syčel bolestí.
Teď byla řada na mě. Bylo na čase ukázat mu co je ve mně. Napálil jsem ho do žaludku a pak ještě jednou. Opřel jsem se do toho plnou parou. Vyjekl a svalil se na zem. Měl dost. Přestal jsem pro něj existovat. Zůstala jen bolest.
Několik jeho kámošů se na mě otočilo.
"To je dobrý, kluci, nic se neděje."
"A proč jsi ho sejmul, vole?!"
"Ale dlužil mi prachy, jinak bych to z něj nikdy nedostal. Je to jen mezi náma."
Byla ta správná chvíle odejít. Urovnal jsem si bundu a než stačil někdo cokoliv říct, už jsem si to štrádoval pryč. Ta zatracená lícní kost mě začínala bolet. Cítil jsem, jak se mi po obličeji spouští krev. Ten syčák mi musel roztrhnout tvář prstýnkem. Jinak jsem si to nedokázal vysvětlit.
Na okraji parku jsem potkal vracející se Lindu.
Neváhal jsem. Poprosil jsem ji o čistý kapesník. Chtěl jsem zastavit krev než se mi dostane k límečku košile. Vystrašeně se na mě dívala.
"Co se ti stalo?"
"Ale, zamotal jsem se do menší výměny názorů."
"Aha."
Ani jeden z nás se v tom nechtěl dál štourat. Mlčeli jsem. Kapesník se mezitím nasál krví. Starostlivě pozorovala moji zohyzděnou tvář.
"Měl bys s tím jít do nemocnice na zašití."
"Netrefím tam."
"Půjdu s tebou."
"Nechci tě zdržovat. Určitě na tebe někdo čeká."
"To je v pohodě. Musíme tam jít hned. To krvácení jen tak nepřestane."
Pokrčil jsem rezignovaně rameny. Otočili jsme se a vzdalovali se od parku.
"Jak se vlastně jmenuješ?" řekla a podívala se na mě těma svýma modrýma očima.
"Filip."
"Já jsem Linda."
"Já vím."
"To jsi jasnovidec nebo co?" zasmála se.
"Jo, něco takovýho..."
.......................
Každý má nárok na kousek štěstí...
|
|
|
