O nejveselejším člověku na světě

Byl jednou jeden klaun a ten celé dny nedělal nic jiného než se smál až se za břicho popadal. A jak je známo, smích je nakažlivý a lidé se velmi rádi smějí. To způsobilo, že se o klauna začaly přetahovat všechny možné cirkusy světa. Nabízely mu vysoké částky, ale klaun se jen smál. Peníze mu byly fuk a každou hromádku těch potištěných papírků rozházel okolo sebe do povětří a sledoval, jak se třepotaly do rytmu jeho ustavičného hihňání. Barevný klobouček mu poskakoval na hlavě, okolo rozesmátých očí se rýsovaly sympatické vějířky vrásek, které zvýrazňovalo bílé líčidlo a červené rty byly roztáhnuty do groteskního úsměvu. Ředitel cirkusu měl při pohledu na něho co dělat, aby se sám nezačal válet smíchy na zemi. To ho ale ještě více utvrzovalo, že klauna prostě musí mít ve svém cirkuse za každou cenu.

Zeptal se ho, jak to dělá, že se pořád všemu směje. Klaun se popadl za břicho, vyprskl smíchy ještě víc a vykoktal ze sebe, mezitím co opět nabíral dech, že to nic ještě není. Kdyby ho prý chtěl vidět, jak se skutečně potrhá smíchy, tak ať mu dopřeje pohled na Zemi z nejvyššího bodu vesmíru, to že by teprve něco bylo. Ředitel se zamyslil, nic mu to ale nebylo platné, a tak se zeptal: „A kde to je – ten nejvyšší bod vesmíru?“

 Klaun na moment zadržel smích a odpověděl: „Kdekoliv chcete – žádný totiž není,“ a začal se v záchvatu smíchu válet po zemi.

Ředitel se ale znovu zamyslil a tentokrát už to nevypadalo tak beznadějně. „ Dobrá,“ řekl po chvíli, „splním ti tvé přání, jestliže to zaručí, že potom nastoupíš k mému cirkusu.“ Ačkoliv se klaun stále smál, náhle se v jeho očích mihl nepatrný záblesk strachu. Jistota s jakou byla pronesena slova „splním ti tvé přání“ ho na okamžik zneklidnila. Přesto se nepřestal smát a ředitel tak nic nepostřehl.

„Sám si řekl, že nejvyšší bod vesmíru je kdekoliv chci, mělo by ti tedy postačit, když tě dopravím na Měsíc, abys shlédnul Zemi.“

A jak slíbil, tak se také stalo. Nechal klauna dopravit na Měsíc s nařízením, aby se za hodinu vrátil na Zemi a stal se zaměstnancem cirkusu Zimbo. Vesmírná loď se při cestě neustále otřásala, neboť klaun nakazil svým smíchem i oba kosmonauty, kteří byli vůbec rádi, že se za těchto okolností trefili při přistání na Měsíc. Sami radši zůstali pěkně v teple a pozorovali okénkem, co se bude dít.

Náš klaun se mezitím úspěšně skutálel po schůdkách na studený povrch Měsíce, zdálo se, že ho zima trochu zklidnila. Rozhlížel se v úžasu kolem. Jakživ neviděl tolik hvězd, tolik barev vesmíru. Kam jeho oko dohlédlo, všude se rýsovaly jasné obrysy měsíčních pahorků. Byl šťasten…těch několik okamžiků…když spatřil Zemi.

Svalil se na záda a řval smíchy jako šílený. Oba kosmonauti se museli také smát, když ho  viděli a svými teplými dechy zamlžili okénko, takže přišli o několik následujících okamžiků.

Najednou se však klaunův bezedný smích proměnil v nesnesitelný jek. Umlčela jej nečekaná rána, jako by naráz něco prasklo…

 Když kosmonauti otřeli své okénko, neviděli již nic než pustou měsíční pláň rozkládající se v nekonečném a nehybném tichu. Po chvíli se zvedl vítr! Unášel měsíční prach ve svém víru a v jeho ševelení se ozýval tichounký smích. Jako by se klaun rozpadl na tisíc malinkých šašků, kteří se zoufale smějí sami sobě, ale tiše, aby je nikdo neslyšel a naopak nahlas se smějí všem, kteří ještě nepřestali chtít, neboť jim závidí. Klaunovo jediné přání bylo splněno a smíchem nedokázal zaplnit prázdnotu, kterou to v něm způsobilo.  Malincí šaškové poletují ve větru a utichnou jen když přeletují nad smutným klaunovým stínem, jenž dodnes pokrývá drsný povrch Měsíce, neboť jim připomíná nejveselejšího člověka, který byl v nitru tím nejsmutnějším.