Jeho přezdívka vznikla za zvláštních okolností. Když byl malý kluk, utíkal před pekařem z jehož krámku v boční uličce ukradl pecen chleba. Neustále se ohlížel za pekařem, že si nevšiml procesí věřících, kteří šli po hlavní třídě a narazil do jakéhosi mnicha a srazil ho k zemi. S omluvou rychle vstal a pokračoval v útěku. Ten mnich ho nazval ursus a něco co si nebyl schopen zapamatovat. Jelikož té srážce bylo přítomno pár žebráků a zlodějíčků, každý mu brzy začal říkat URSUS aniž by kdokoliv věděl co to znamená. Když pak o pár měsíců později vstoupil do cechu zlodějů, zeptal se učeného muže co to ursus znamená. Bylo mu vysvětleno, že to slovo je z latiny a znamená medvěd. Pak již neměl více strachu, že byl uhranut. Navíc i postava jakoby se přizpůsobila přezdívce a jeho ruce i hrudník by byly spíše vhodné pro zápasníka než pro zloděje, jímž je dnes. To je tím cvičením, lezením po laně a závoděním s ostatními.

Ursus zatřásl hlavou a vyhnal tak svoje vzpomínky pryč z hlavy. Teď byl v akci a potřeboval se maximálně soustředit. Proklepal si ruce a vytáhl ze záňadří malou lahvičku zabalenou v černém hadru a kus smotané kůže. Lahvičku vybalil a pořádně s ní zaklepal. Začala malinko žhnout. Ne tolik aby osvítila celou místnost, ale dostatečně aby viděl co dělá. Bohu díky za tenhle alchymistický vynález bez kterého by byl jako kočka v pytli. Nevadila mu tma, ale když musel odemknout malý zámek, potřeboval alespoň minimum světla. Teď, když už viděl, rozbalil smotanou kůži a vybíral si nástroj mezi desítkou paklíčů a dalších nástrojů. Když si vybral svůj nástroj, odložil zbylé nástroje na stolek vedle sebe a vytáhl z boční kapsy lahvičku s balónkem do jakých si šlechtičny dávaly vonné olejíčky. Tahle věc stála balík, ale už se to nejednou zaplatilo. Do zámku pečlivě nastříkal zámečnický olej a opět lahvičku vrátil do boční kapsy. Místo ní vytáhl další ampulku, odzátkoval ji a nasypal si její obsah do dlaně. Fosforeskující prášek svítil jako desítky světlušek. Nastavil dlaň před zámek a pomalu foukal jako by chtěl rozfoukat umírající oheň. Zrnka fosforeskujícího prášku se přilepila uvnitř zámku na čerstvě nastříkaný olej. Teď bylo vidět dovnitř zámku jako do pokojíčku. Ursus si ho pořádně prohlédl z několika úhlů a potom přiložil již vybraný nástroj. Několikráte zanadával když mu nástroj uvnitř sjel po pružině a málem se zlomil. Uvolnil se, setřel si pot z čela a opět pokračoval ve své práci. Alespoň že má klid. Majitelé domu jsou na slavnosti u toho nového vévody a tak se nemusí bát vyrušení, ale přeci jen, služebnictvo tu je a tak raději potichu. “Stejně by mě zajímalo proč poslal Senlat na tuhle práci mě.” pomyslel si. “Proč mě stáhnul z toho přepadu, když na tohle je spousta kvalifikovanějších lidí.” zabručel. “ To je teď jedno. Odemknu to, seberu ten svitek co ho chtěl a vypadnu. Něco se mi tady nezdá a rád už bych to měl za sebou.” Zámek klapl jak se mu podařilo odsunout západku. “Vyhrál jsem!” usmál se pro sebe Ursus a v duchu si připsal další čárku do seznamu otevřených zámků. Uvnitř byla hromada listin a několik nacpaných měšců. Úplně vzadu byla dřevěná šperkovnice. Ursus rychle rozhrnoval listiny až konečně našel tu s pečetí labutě. “Měli pravdu. Je tu jen jedna taková. Jak to sakra mohli vědět?” “Listinu mám a teď něco pro mě. No tak, nebuď upejpavej a vem si co hrdlo ráčí.” “Oooo, děkuji převelice. Vezmu a rád.” usmíval se Ursus když měnil hlasy v hraném rozhovoru. Do připravené mošny vysypal šperkovnici, které byla k jeho lítosti skoro prázdná. Vzali si to na ples. Pak si do batůžku rovnal měšce s penězi.

“Támhle je!!! Říkal jsem vám to!!!” křikl někdo přes dlouhou chodbu. Ursus se tak lekl až odskočil od trezoru a pustil mošnu. V rozrušení nad tím vším zlatem neslyšel otevírat dveře a jakýsi postarší sluha s lampou v ruce popoháněl dva mladíky, dle ustrojení zřejmě stájníky, kteří se hnali chodbou s klacky v rukou a nebylo pochyb o tom, že mu nejdou pomoci s lupem. I přes své počáteční překvapení se vzpamatoval celkem rychle, popadl mošnu, svitek zasunul za košili a rozeběhl se na opačnou stranu chodby aby se dostal do místností, kde měl připravenou únikovou cestu. Hlavou mu proběhlo co všechno tam nechal. Svítící lahvičku, svazek s nářadím a i tu kapsu s olejem a práškem. Zatraceně, dá mu dobře měsíc než si sežene novou výbavu. Už teď dnešní výpravy zalitoval a to ještě není zdaleka u konce. Dveře se mu podařilo otevřít docela rychle, ale i tak ho doháněli, protože s tou těžkou mošnou se neutíkalo zrovna dobře. Dveře za sebou zabouchl, ale nepočítal, že je to zdrží na dlouho. Nenamáhal se s obíháním stolu a tak rovnou skočil na polstrovanou židli a pak na stůl, po kterém přeběhl na druhou stranu místnosti. Při představě, kolik ta nová polstrovaná židle stála a on si na ní jen tak dupne se usmál, ale jen na chvíli, protože jeho pronásledovatelé byli zase za ním. Ale oni museli stůl obíhat, přeci jen měli jisté zábrany k majetku jejich pána.

Okno, kterým vlezl dovnitř bylo jen přivřené a jak ho Ursus prudce otevřel, vysypal s hlasitým třeskem půlku skleněné výplně. Když chtěl vlést na parapet, zjistil, že nemá šanci stihnout vyšplhat na střechu dříve než budou u něj. Proto spustil mošnu na zem a otočil se proti pronásledovatelům. Vytáhl z opasku delší dýku a připravil se k boji. První pacholek který doběhl ke zloději trochu zaváhal. Měl sice výhodu, že proti světlejšímu nebi viděl svého protivníka, ale viděl také dýku které se zalekl. To byla jeho chyba. Ursus bojoval jako krysa chycená do kouta. Využil pacholkova zaváhání a podběhl pod jeho napřaženou holí. Cestou švihl rukou a dýku zarazil přímo mezi žebra. Trhl nahoru. Pacholek jen překvapeně zachrčel a skácel se k zemi. Druhý švihl holí odhora dolů a zasáhl Ursuse rovnou do ramene. Ten zařval, pustil dýku a pěstí zasadil nepříteli ránu takovou silou, že pacholek vrazil hlavou do vedlejší zdi a v bezvědomí se sesul na podlahu. Ursus zaklel, zaťal zuby a narazil ramenem do zdi aby si ho vrátil do kloubní jamky. Zařval. Trochu nemotorně si navlékl popruh mošny přes dobré rameno a zvedl ze země zakrvácenou dýku. Očistil si ji o halenu mrtvého pacholka. Do místnosti vešel starý sluha s lampou. Ursus po něm hodil právě očištěnou dýku a ačkoliv házel na větší vzdálenost než na jakou byl zvyklý, ke svému úžasu zasáhl břicho sluhy. Ten zakřičel, pustil lampu a couváním narazil do zdi po které sjel na zem s nevěřícným výrazem v obličeji. Držel se za břicho a bolestivě kňoural. Lampa se nárazem o zem rozbila a lampový olej se vzňal v kaluži ohně. Sluhovi chytili kalhoty a jeho už tak bolestivé skřeky ještě o stupeň zesílily. Ovšem kromě mávání rukama nebyl sto se více pohnout a brzy zmlkl úplně. Jediný koberec, který se táhl celou chodbou až do téhle místnosti hořel jasným plamenem. Dál to už Ursus nesledoval. Dotáhl popruh mošny a když plameny začali olizovat okovanou skříň a tapisérii, byl už na parapetu a po připraveném krátkém laně se vyšvihl na střechu. Zařval bolestí jak se mu zabodlo tisíc jehel do ramene, ale nepustil se dokud nebyl úplně nahoře.

pokračování příště