Furt chodila
Když jsem za hodinu přišel, furt ještě chodila. Sem a tam, předsíní dva metry tam dva zpátky a pořád brečela.
- Kdes byl?
- Na pivě. To tady mám chodit s tebou? Nebo s tebou brečet?
Zas vyčítala. – Umřel. A co kdyby se mi tady něco stalo? Klidně si vodejdeš.
- Mě je ho taky líto, ale mami, byl to jen pták.
Mumlala něco na druhém konci chodby, ptal jsem se co řekla, ale už se blížila na dostřel.
- Sedm let jsme ho měli a ty si vodejdeš.
Minula mě a já šel hledat krabici. Zastavila se a koukala, jak ze špajzu vytahuju nejrůznější obaly, kelímky a lahve.
- Snad ho nechceš dát jen tak do krabice?
Nechtěl jsem se čílit, ale délka a projevy smutku mi už přišly nepřímo úměrný velikosti ptačího tělíčka.
- Máš lepší nápad?, zařval jsem. – Mám mu snad dát udělat polstrovanou rakev?!
Sedla si na botník a nabírala k dalšímu breku.
- Sedum let jsme ho měli, kupoval ho ještě tatínek, a ty ho chceš dát jen tak do krabice! Kdyby to tak chudák viděl!
Možná se někdy na nás seshora kouknul, ale před hádkama utíkal i zaživa.
Zavřel jsem si v duchu uši a hledal dál. V jedné polici jsem našel spousty prázdných pytlíků od polívek.
Ukázal jsem to do chodby: - K čemu to tady je?
- To jsou hezký pytlíky, ty se mi líbily.
Tak dál. Konečně jsem našel krabici od cukru. OSLAĎTE SI ŽIVOT, stálo na ní.
Nalil jsem si panáka rumu, co byl na Vánoce, a pokračoval v práci. Když jsem dodělal všechno potřebné, pořád ještě seděla na botníku.
- Proč sedíš v tý tmě?, rozsvítil jsem lampu nad telefonem.Potřeboval jsem jí nějak dostat pryč.
- Je mi tady dobře. Jsem mu tady blíž.
- Komu?
- Tatínkovi, řekla a vyplázla na mě jazyk.
Když divný den, tak pořádně.
- Pojď si lehnout, vzal jsem jí pod paží. Dala se vést.
Přikryl jsem jí dekou, pustil televizi a naladil nějakou politickou debatu. Ožila.
- Koukni, ten darebák, myslela předsedu vlády, - jak vypadá dobře.
Lehce jsem přivíral dveře, když se zeptala: - Ty jdeš zas pryč? a vykulila oči jak prcek, když se bojí tmy.
- Jen na chvíli. Nesouhlasně zavrtěla hlavou, ale ani už nevím, jestli na mě nebo do televize.
Ze sklepa jsem vzal malou lopatku a vešel do parku.
Vrátil jsem se právě, když debata v televizi končila. Matka začala zas co premiér a trvalo by to dlouho, kdybych jí neutnul.
- Co to je?, zeptala se podezřívavě.
- Tajemství.
Otvírala balíček, jako by čekala bombu.
- Ty seš blázen. Vždyť nám zase umře, konstatovala, ale nového kanára opatrně pohladila.
- Je podobnej tamtomu.
Život pokračoval.
/12.listopadu – 11.prosince 2008/
|