Stopy, tvořící se v louži, od šlápot lidí přecházejících křižovatkou, jen tak zavlnily obrazem ranního shonu. V některých okamžicích, jakoby celá ulice tepala vším tím spěchem od jednoho okraje k dalšímu a pod tíhou bot se deformovala v čase i prostoru. Jeden a každý člověk dokázal přitáhnou k sobě vše kolem, aniž jen tušil velikost síly, kterou vládne a stejnou pak silou vše zas odmrštil, bez jediného náznaku skrývané marnivosti. I čas byl rozdělen v okamžiku na tisíce dalších tisíckrát nezachytitelnějších fragmentů času.

        A lidé pluli tou zvlněnou ulicí jako řekou bez břehů rozlévající a sbíhající se do všech stran, znovu a znovu vířeni v každém jediném kroku.

„...lidský osud není určen a pokud přece ano, my jeho cestu nepoznáme, neboť závisí na propletenci sedmi miliard dalších osudů...“