Anděl světem kráčel,
Tváře slzami smáčel.
Bral lidem naději,
Bral ji však potají.
Světem kráčel stále sám,
Až jednou našel velký chrám.
Bylo v něm něco, co jinde není,
Stavěný byl z černého kamení.
Když lidem bral naději
A když ji bral potají,
Posílal ji potom dál
Snad myslel, že bude ji mít král.
Jenže ten chrám stavěný,
Stavěný z černého kamení
V sobě měl něco.
Bylo to křehké a přitom tak silné,
Bylo to lehké a přitom tak složité.
Bylo to krásné, ale bál se toho.
Bylo to něco, co dosud nepotkalo jeho.
Byl to smutek, žal, trpkost,
Ale i touha, radost, láska, soucit.
A když to anděl uviděl,
Tak se strašně zastyděl.
Bral lidem naději
A bral jim ji potají.
Bral jim naději v mír, lásku, návrat, shledání.
Zůstala z nich jen skořápka plná bolesti,
Smutku, žalu a závisti.
A když se anděl zastyděl,
Tak rychle daleko odletěl.
Jenže co způsobil už nenapravil,
Životy spoustě lidem hodně zkazil.
Pak přiletěl druhý anděl
A ten se nad tím taky zarděl.
Teď dává dohromady lidi s nadějí
S lidmi bez naděje potají.
A každý nadějný člověk učí beznadějného věřit, doufat, mít rád
A snad i … … milovat.
|