Příběh upíra

Falešná bitka

" Cože? Já že jsem se ani nepokusil ho zachránit?" Namítl hrozivě vypadající muž, přičemž sebou prudce trhnul a polil si své už tak špinavé šaty rudým vínem.

" Ale vždyť to je pravda, nezkusil jsi skolit toho draka co ho začal požírat, jen jsi tam stál a ohromeně zíral!" Bránil svůj názor druhý. " Tak to jsi neměl říkat!" Bojovník se zvedl a praštil opovážlivého muže láhví od právě dopitého nápoje.

Okolostojící lidé utvořili okolo obou dvou malý kruh a začali je povzbuzovat křikem a

pošťuchováním.Válečníci do sebe začali vrážet a nadávat si, ale žádný z nich nebyl sto vyndat si meč či dýku.Údery, které si rozdávali se zdaleka nepodobali těm, co by měli ublížit, na pohled však bitka působila strašně.

Jednomu začala z nosu rudá tekutina podobající se krvi, ale v přítmí, které panovalo v krčmě se to nedalo jednoznačně určit. Další zásah a muž, co před nedávnou dobou provokoval padá bezvládný k zemi.

Všichni diváci utvořili malý kruh okolo obou soků a začali vzrušeně řvát jak zvěř a

vítězný bojovník si vychutnával slávu, kterou si tímto zasloužil. Jediný muž zůstal sedět na svém místě a klidně si dál popíjel ze svého korbele.Téměř celý zahalený v černém plášti, jen z kapuce mu místy prosvítávaly čistě bílé vlasy. Šenkýřka tušící ušlapání ležícího muže v následující vřavě raději odtáhla jeho bezvládné tělo do svého pokoje.

Hosté se vzájemně začali zvát na nápoje různého druhu a chaos byl stále větší. Toho

náš vítěz využil a nepozorovaně se vykradl nahoru do pokoje, kam před chvílí odnesla šenkýřka toho druhého.

" Ahoj Lili!" Pozdravil ji a sehnul se nad lůžko s jeho sokem." Nechtěl jsem ho zranit. Je to s ním zlé?"

"Ne, vypadá jako padavka, ale je silný. Za chvíli bude zase v pořádku." Odvětila mu v okamžiku, kdy sundávala zraněnému obklad z hlavy.

" Stejně bys ho příště mohl šetřit, tohle za to přece nestojí!"

"Já vím Lili, ale je potřeba, aby si lidé mysleli, že jsme silní a hlavně, že jsme lidé. Pochop, oni vědí, že žádný upír se takto nepere, a když tak už ne dobrovolně. Jakmile si získáme jejich důvěru, můžeme s tím přestat."

"Bratře, nevidíš snad, že mně důvěřují i bez toho, abych musela vyvolávat falešné bitky v hostincích? Najděte si nějakou klidnou práci, třeba někde na statku a vžijte se tam do jejich života. Budou vám věřit tak, že se ani neopováží vás z něčeho obvinit." Namítla.

"To po nás chceš, abychom pracovali? Sestřičko, k tomu nás nestvořili, my máme zařizovat pokračování našeho rodu, ne se někde lopotit s prasaty! Já už mám dost toho hladovění, už měsíc jsem nepozřel jediného chutného sousta a ty mi teď říkáš, abych vlastně ještě počkal! To já nehodlám podstoupit!" Rozhořčil se upír.

"Dobře, dobře. Podívej, už se probírá." Uklidňuje ho rychle Lili a pomáhá vstát svému druhému, o poznání klidnějšímu bratru.

Mírně se zakymácel, ale zvládl se postavit na nohy. Žena měla co dělat, aby takový kolos unesla.

Došla s ním ke křeslu, kam ho posadila, poté se raději skácela na podlahu pod něj.

"Teda, Jery, měl bys trochu zhubnout, takhle už tě neunesu. Jak je možné, že si zachováš takovou váhu, když jsi nejméně měsíc nevložil sousta do úst."

" Popravdě řečeno,....... já jsem si občas něco,....někoho......no prostě občas jsem něco snědl." Stěží ze sebe vypravil Jery.

"Cože?! Já jsem se snad přeslechla. Jak sis to mohl dovolit? Co kdyby tě chytili? To bys neměl problémy jenom ty, ale i já a tvůj druhý bratr! Potom by za námi běhali jako blázni s kůly, krucifixy a neměli bychom chvíli klidu!" Rozhořčila se nad konáním nejmladšího sourozence.

"Oni by nám s tím stejně nic nezpůsobili!" Zastal se ho ledově klidný upír dívající se ven z okna.

"Ne, nezpůsobili, ale zjistili by to i oni a nakonec by zavolali ty lovce upírů,  ti mají jed, novinku, která se jim prý už několikrát osvědčila. To by nám ublížilo, nejen to, také je to schopné zničit celý náš rod! To je něco horšího." Brání se Lili, vypadající velice zuřivě.

Najednou se malé, rozvrzané okno umístěné vedle skříně, která nevypadala o nic lépe otevřelo a průvan zhasl všechny svíce. Jen měsíc svítil do komůrky.

"Cccco to by by by bylo?" Celý ustrašený se zeptal Jery.

" Nebojíš se snad, ty ostudo upírského rodu?!" ohrnula nad ním nos. "On už se bojí i průvanu! Jak mohl tohle stvořit normální bůh?"

"Ty jsi také velice zvláštní případ sestřičko!" ironicky se ozval Tom.

"Vy dva toho prostě nenecháte!"

"Ale sestřičko, ty na nás nejsi také moc hodná!" snažil se o navrácení svého sebevědomí Jery, ale uhnul před jejím nenávistivým pohledem.

Lili se otočila na podpatku a práskla za sebou chatrnými dveřmi.

Jakmile odezněla rána, bratři se na sebe spiklenecky podívali - konečně se jí zbavili.

Lili plná zlosti seběhla dolů ze schodů pokračovat ve své práci.

Stále zde zůstali ještě rozveselení hosté a obsluha nestačila roznášet korbely piva.

"No kde si Lili? Nevidíš, že tu máme plné ruce práce a ty se flákáš někde nahoře v pokoji! Pojď tady máš zanes to k velkému stolu."

"Promiň, ale já tu dneska končím. Rozhodla jsem se, že odejdu někam do většího města. Tady to pro mně nemá budoucnost." Řekla bez rozmyslu.

"Ale Lili! To mi nemůžeš udělat! Vždyť já tady nemůžu zvládnout celý podnik sám! Prosím, já .... já ti zvýším plat, budeš mít ubytování zdarma, ale neopouštěj mě tu!" Celý orosený jí prosí hostinský -  chytrý, mladý a štíhlý chlapík.

"Lukáši, nech už toho, já tě znám, to bys stejně nesplnil. Neboj, za chvíli najdeš někoho jiného, tady na rozcestí, taková vyhlášená hospoda a abys nenašel nějakou výpomoc?" Přátelsky ho povzbuzuje.

"Měj se tady hezky, moje věci si můžeš nechat, nebudu je potřebovat"

Naposledy se ohlédne na šokovaného Lukáše a otevře rozvrzané zadní dveře vedoucí do temného lesa.

Půda pod nohami je blátivá po nedávném dešti a Lily má za chvíli promočené celé boty. Nikde není vidět ani světélko a i měsíc se schoval mezi mraky, jen v dáli houká sýček.

"Tak takhle bych moc daleko nedošla, jenže co teda?" ptá se sama sebe. "Snad je kdybych dokázala oprášit staré triky a v něco se proměnit. Nejvhodnější by byl asi netopýr...... ne to ne. O tom si lidé myslí, že už jenom to zvíře je upír. Blázni. Co třeba sněžná sova ta nebude vidět, tady v horách."

Z krku si sundala vlčí dráp zamumlala tajemnou řečí modlitbu a v ten okamžik se z dáli ozval výkřik.

Potom nastalo hrobové ticho. Ani lístek se neopovážil pohnout jen bílá sněžná sova vzlétla k temným oblakům.

Kapitola druhá

Proč zrovna já?

Letěla již celkem dlouho nad lesem, ale před sebou uviděla malé světýlko. Pohybovalo se směrem k ní.

Zhaslo, možná to byl nějaký přelud, možná nějaká zatoulaná bludička. Už se s tím nechtěla zabývat musí rychle najít nějaké město, nebo alespoň malou vesničku má hlad, skoro tři měsíce nejedla. Né, teď nesmíš myslet na jídlo, teď musíš letět.

Najednou se ozvala rána a ona ucítila bodavou bolest v křídle, nyní už to nebylo křídlo, už to byla její ruka. Cítila, jak ztrácí vládu nad svým tělem, nedokáže zůstat proměněná. Nechala své tělo padat dolů... už nic necítí, jen lehkost a svobodu.

......

Když se probudila, byla zase zpátky ve svém těle a ležela na měkké posteli vonící po růžích.

Vedle postele stálo proutěné křeslo, v něm podřimoval urostlý mládenec v plné zbroji. Na krku měl velký šrám na němž byla zaschlá krev.Původně čistě bílé vlasy mu splývaly dolů po stříbrném brnění a jeho temné černé oči sledovaly dívku ležící bezvládně na posteli.

Pokusila se převalit, ale její nohy se nepohnuly. Začala sebou zmítat avšak nepodařilo se jí dostat se na druhý bok.

Muž v křesle se náhlým rámusem probudil.

"Náš anděl se nám probral. Spadla jsi z nebe, když jsem se snažil sestřelit sokola, nevěděl jsem, že andělé nás obyčejné lidi chodí navštěvovat. A už vůbec ne, že se dokáží měnit v sokoly."

"To nebyl sokol ty tupče! To byla sněžná sova!" Rozezlená na něj vzkřikne Lili.

"Promiňte, můj zrak se musel splést. Máte jistě hlad, co nevidět by tu měla být služka s jídlem."

"Kde to jsem? A jak to, že lovíte po nocích v lese?"Ignoruje ho.

"Jste v ráji na zemi. Tohle je moje země. Musíte být zdaleka, že nevíte o tomto kraji."

(Nemyslel si náhodou ještě před chvílí, že jsem anděl? Mohla bych toho využít, když ani neví, že andělé jsou z nebe, neví toho asi moc. Zamyslela se Lili.)

"Ale, uhádl jste, že jsem anděl. to jsem vám přece nezapřela. My nemáme domov. Tady, na zemi jsem poprvé. Bůh mě sem poslal, abych léčila nemoci a pomáhala lidem."

(Fuj, co já jsem si to vymyslela?)

"Promiňte, zapomněl jsem. Nejsem zvyklý mluvit s někým jako jste vy, paní. Vaše šaty, ale nevypadají, že jsou šity z mlhy a slunečních paprsků. Slyšel jsem, že se tak oblékáte."

"Kdo vám to říkal?"

"Náš arcibiskup, když tu byl na návštěvě. Je možné, že se spletl?" Zeptá se zmatený novou zprávou.

"My jsme dříve nosili taková roucha, byla však velice nepraktická a jejich tkaní náročné. Máme rádi pohodlí, proto jsme začali nosit hedvábná roucha. Hedvábí si občas vezmeme ze země. To vám jistě nevadí. Já také takové šaty měla, ale musela jsem je darovat jednomu otravnému malému andílkovi pro nějaké dítě, co se mělo narodit tady, u vás. Prý to dítě mělo být slavné, ale po jeho narození následoval mor. Byl mezi obětmi a moje roucho se rozplynulo."

"Z vaší řeči byl občas slyšet odpor k tomu malému chudáčkovi. Proč jste ho neměla ráda?"

(Na to jsem nepomyslela. Sakra, Lili ovládej se, teď už se nesmíš prozradit.)

"Už je tu to jídlo? Mám hrozný hlad." Snaží se to zamluvit.

"....Jistě, půjdu se podívat, kde je ta služka." Zvednul se a spěšně odešel dveřmi v čele místnosti.

"Těch dveří tu je nějak moc, toho si nevšimla, když se probudila. Kterými že to odešel? Těmi třetími zprava? Ne, těmi ne, přece ne.Odešel tam tudy, těmi nejmenšími.“

Pokusila se zvednout, jde to, už jenom pár krůčků a stlačit kliku dolů. Najednou se její cíl pohnul a dveře se otevřely, div, že jí nesrazily.

Muž uznal za bezvýznamné jí dál vysvětlovat svůj záměr, popadl jí za ruku a odtáhl již nevnímající tělo dolů po schodech a naložil jí do svého kočáru. Na ruce nasadil studená pouta a do úst roubík.

Nestál o hlasitý křik, ani jakýkoliv rozruch. Všichni lidé už na to stvoření čekali na náměstí s tajenou zvědavostí, každý se od každého lišil, zloděj od kněze stojícího na stupínku podia, matka od vojáka, který bil její sestru, ale každý Lili  považoval za jedinou možnou oběť čarodějnicím, které trýznily tento kraj. Všichni se těšili, až se budou zase moct bezstarostně jít projít do okolních lesů.

To přece říkal kazatel, který kolikrát odhalil čarodějnici při jejích obřadech a chránil tak mnoho životů. 

Nikoho nenapadlo, že Lili není nic jiného, než jeho sestra – pouhopouhý upír.

Ani upírem jí nemůže jmenovat, protože léčila lidi, jedla jako lidi a celou věčnost se nenapila kapky krve, byť jen dobytčí. To bezmocné stvoření nemůže být ona, ta silná, bezstarostná dívka, která se v hospodě „Na rozcestí“ klidně poprala s kdejakým pobudou, co nechtěl zaplatit svojí rundu.

Uchopil svůj talisman – uhranutý kříž, který neuškodí žádnému upírovi, ale smrtelníka dokáže zabít – zamumlal ta důvěrně známá slova a přeměnil se ve vlka, zvíře, z jehož kostí ho Rudá Hrozba, velký bůh stvořil.

Zamířil přímo ke kočáru vezoucímu jeho sestru, skočil na nic netušícího kočího,  drápy mu zaryl do kůže a  bezvládného odhodil z kozlíku. Okolostojící lidé se začali zmateně ptát jeden druhého, je-li to součást programu, nebo ne. Rozhodnout se ale nestihli, protože to už Jery v podobě vlka shodil posledního muže z kočáru, který se teď řítil obrovskou rychlostí přímo do lesa.

Jery uchopil opratě do silných, zkrvavených tesáků a uháněl hlouběji a hlouběji lesem, dokud si nebyl dostatečně jistý, že už za ním nikdo není.

Zastavil se snad na jediném místě, kde bylo alespoň málo tmy, pod jakýmsi obrovským stromem, u jehož kořenů se leskla studánka s křišťálově čistou vodou. Něžně vyndal nevědomou Lili z černého kočáru a pokropil jí čelo ledovou vodou z oné studánky.

„Sestřičko, probuď se mi. Musíš mi pomoci najít našeho Jeryho. Prosím!“ Bezmocně svalil svou hlavu do jejího nic necítícího klína, slzy nedokázal vypustit z očí, žádné už neměl.

‚‚Copak ti to provedli? Pročpak mě neslyšíš? Probuď se mi, musíš mi pomoct, jsem zoufalý –‘‘

Na jeho tváři přistála dobře mířená facka.

,,Už nikdy, nikdy se nehádej se svojí sestrou!“ V tom okamžiku už stála zase tak silná a zdravá jako dřív. Držela Jeryho za rameno a třásla s ním, div ho neshodila.

,,Určitě sestřičko, už nikdy.“ Nevěděl, jestli má být šťastný, že Lili je zase naživu... naživu pokud tomu tak může říct. Byl vůbec kdy naživu? Kdesi hluboko v jeho duši se skrývalo něco, co prozatím nemohl odhalit ani on sám. Tak bezpečně to bylo skryto.

Z hlubokého zamyšlení ho opět vytrhl Lilyin hlas. Na cosi se ho ptala: ,,No tak, slyšíš mě? Jak daleko asi mohou být? Jak dlouho jsi před nimi utíkal?“

,,Kdo? Myslíš ty vojáky, nebo kdo to byl, co se snažili chytit náš kočár?“ Na slovo ¨nᚨ dal zvláštní důraz.

,,Ano, myslím. Víš kde asi mohou být?“ Netrpělivě se ho vyptávala.

,,Nevím, ale určitě každou chvílí začnou prohledávat celý les a určitě by nás tu brzy objevili.  Musíme rychle najít nějaký bezpečný úkryt.“

,,O něčem bych věděla. Pamatuješ, jak jsme se dostali k Černé Hrozbě? Prošli jsme portálem v hrobce na hřbitově u Fiálek. A víš, kde ty jsou? Za horami nedaleko odtud. Pokud si pospíšíme, nebudou tam ještě vědět o mém útěku z popravy.“ Ani nečekala na názor mladšího bratra, přeměnila se v podivné zvíře, z části byla štír, ale křídla nejspíš patřila nějakému druhu supa.

,,Jak neoriginální“ Podotkla Lili, když kolem sebe uviděla létat skalního orla. Podivné zvíře  pak také zamávalo mohutnými  křídly a vytvořilo tak vzdušný vír, který převrhl černý kočár a shodil kapuci z hlavy muže skrývajícího se v křoví. Ten si pro sebe cosi zamumlal a ztratil se v měsíčním světle.

Studený vítr Lilian příjemně chladil a jemně jí čechral peříčka na křídlech.Okolí vládla temná paní noc a pohlcovala do svých pastí všechny nešťastné zbloudilce, podivné dvojici se ale zdaleka vyhýbala. Na obzoru se konečně objevilo světlo, jediné široko daleko. Konečně se blížili k cíli jejich cesty.

Kapitola třetí

Návrat

Pomalu se snášeli dolů skryti před okolním světem stěnou ze strachu a bolesti. Temnota jim pomohla zaostřit všechny smysly. Zbystřit sluch, čich a hmat a zlepšit zrak. Nic z toho je ale neskrylo před nevidomýma očima muže s kapucí. Nic z toho je neupozornilo na jeho přítomnost.

Dál šli přímou cestou k rozpadající se hrobce. Tak důvěrně známou cestou, kudy

chodili ještě jako čerstvě zrození. Tady si osvojovali své umění lovu. Zatlačili na masivní dveře a vstoupili do místnosti páchnoucí zatuchlinou. Louče na zdech už dlouhá léta nikdo nepoužil, nebylo toho potřeba. Jako zboží v regálech byly ve výklencích uloženy ostatky jakési rodiny. Dávno vymřelé, stejně jako všechny ostatní, které měly hrobky na tomto hřbitově.

Uprostřed stál malý oltář, přikrytý těžkým sametovým závěsem, pokrytým silnou

vrstvou prachu. Jak dlouho se nikdo nevrátil na místo, kde byl stvořen. Neměl toho zapotřebí, nebo se nestihl vrátit dřív, než ho dohnali lovci.

Jery obřadně strhl samet z oltáře, rozvířil prach v místnosti a  začal odříkávat

Zakázanou modlitbu. Probudil to, co už dlouho vyspávalo.Místností probleskla stříbrná záře a vrátila vše do původní podoby. V prvním výklenku se zableskly čísi oči nově nabytým životem, znovu narostly svaly a pokryly se kůží. Dlouhé, černé vlasy získaly svou sílu a lesk, jako za života. Vše se dalo znovu do pohybu, jen hruď se pravidelně nevzdýmala jako u živých, jen srdce netlouklo.

Postupně ožily všechny výklenky a jejich obsah se vydal vstříc Jerymu a Lili. Vstříc

novým vůdcům. Vytvořili kolem nich kruh a přidali se k jejich motlitbě, z odříkávání přešli ke zpěvu, stříbrný oltář se rozzářil a předával svou prastarou moc do slov nemrtvých. Jery přestal zpívat, položil svou ruku na zlomený kříž uprostřed oltáře. Ta proměnila kamennou desku v hustou kapalinu a probořila se jejích hlubin. Jakmile ji vyndal, svíraly její prsty stříbrnou zářící dýku.

Přiložil si ostří dýky k zápěstí a nechal odkapat svou krev do rýh na teď už zase

kamenné desce. Rudá kapalina se jako v žilách rozlila po celém oltáři a zbarvila ho tak do temně rudé. Zpěv ustal. Louče vzplály a jejich rudý plamen pohltil celou hrobku. Když po chvíli vstoupil vysoký, štíhlý, bíle oděný muž s kápí na hlavě, našel jen prázdnou hrobku, stejnou jako všechny ostatní.