„No
a co s ní uděláme teď?“ zeptal jsem se nervózně, když jsem viděl (a hlavně
cítil) týden staré tělo Vojtovy bývalé. Neudržel nervy na uzdě, když mu dala
kopačky, tak ji jednoduše zabil a schoval v kůlně. A já blbec mu
samozřejmě s úklidem pomáhal.
Vojta
se začal smát, načež chraplavým hlasem odpověděl: „Teď ji sežereme a znásilníme,
po tom týdnu se bude nádherně rozplývat na jazyku a na žaludu.“
Obdivoval
jsem Vojtův i v těch nejvypjatějších situacích neutuchající smysl pro
humor. Smích mě ale přešel, když začal mrtvole ohlodávat prsty a pomalu si
rozepínat poklopec.
„Nepřidáš
se? Je fakt skvělá!“ pobízel mě netrpělivě Vojta, zatímco já hledal kapesník na
utření trocha žaludečních šťáv, které mi při pohledu na kámoše „hrajícího“ si
s mrtvým tělem nedopatřením vlétly do pusy.
Po
chvilce ožužlávání zápěstí mrtvoly (prsty už Vojta stačil ohlodat až na kost)
si můj kamarád sundal kalhoty a bez jakýchkoliv servítek ho do ležícího těla nacpal až po kořen.
„To…
myslíš vážně?“ řekl jsem možná víc nervózně, než jsem měl.
„Prosím
tě, čeho se bojíš? Že otěhotní, nebo co?“
Chtěl
jsem cosi odpovědět, ale pak jsem se na to vykašlal. Beztak by mě slastí
hýkající Vojta ani neslyšel, natož vnímal. Po chvilce mohutně vydechl a povolil
všechny svaly, takže celou svou vahou dopadl na polorozpadlé tělo, jenž ovšem
po týdnu samotky nebylo na devadesát kilo živé váhy stavěné. Naštěstí jen
popraskalo pár kostí a vyteklo něco hnisu.
„Boží!“
zahýkal Vojta. „A ty si teď taky trochu užiješ!“
Než
jsem stačil cokoliv namítnout, dostal jsem pěstí, až jsem úlekem slétl na zem.
Nemyslete si, že jsem nějaký usmrkaný třasořitka, proti Vojtovým dvaceti rokům
zkušeností z boxu se však nedá nic říct. Ležel jsem na zemi a pokoušely se
o mě mrákoty, náhle mě někdo popadl za vlasy (dle skutečnosti, že
v místnosti jsem byl s Vojtou sám, soudím, že to nemohl být nikdo
jiný než on) a se slovy „máš rád orálek?“ dotáhl až k mrtvole. Pak už si
pamatuji, jak jsem se několikrát po sobě pozvracel a následně se svýma
zvratkama dusil. Pro srovnání, vykopejte na hřbitově čerstvou mrtvolu, nechte
ji znásilnit kamarádem a pak ho poproste, ať vám zaboří hlavu do rozpadajícího
se vlhkého klína. Přesně to, až na fakt, že jsme tělo nemuseli shánět na
hřbitově, jsem totiž zažil já.
Po
pár vteřinách jsem upadl do mdlob. Mám pocit, že jsem se chvílemi probíral
s halucinacemi, neboť jednu chvíli jsem neslyšel nic než šíleně hlasité
mlaskání a křupání. Později jsem začal cítit neuvěřitelnou bolest v nohách
a pak pravidelné rány do mého již tak potlučeného těla. Nakonec mi připadalo,
jako bych slyšel zvuk násilím přelomené dřevěné desky a hulákání nikoliv
nepočetné skupinky lidí.
Probral
jsem se ve sterilně bílém pokoji. V nemocničním pokoji. Chtěl jsem vstát,
abych zjistil něco více o mé situaci, bohužel jsem po pár marných pokusech
zjistil, že vůbec nemám jak vstát. Nyní
mi došlo, co to bylo za mlaskavé zvuky. Ten bastard! Snažil jsem se uklidnit a
přemýšlet, co dalšího se mi v bezvědomí zdálo. Praskot dřeva a hlasy jsou
jasné, to musel být policejní zátah. Teď by mě akorát zajímalo, co měly
znamenat ty rány, jež jsem s železnou pravidelností pociťoval. Ale úplně
nejraději – ačkoliv přiznávám, že odpověď možná ani nechci znát - bych věděl,
proč mě ksakru tak strašně bolí prdel…