„ O potřebnosti světla ... 

 Když se setmělo,  Jellymann G. zjistil, že nutně potřebuje světlo. Bytostně to cítil.  Zjistil, jak ho potřebuje,  až když Slunce zmizelo,  neboť když světla bylo všude dost,  nevnímal ho,  bral ho jako samozřejmost. 

Vše kromě světla bylo najednou nedůležitě malé, shovívavě pominutelné. 

   Poradili mu zápalky, použil také kapesní svítilnu, ba i elektrický lustr zkusil, všechno to ale byly pouze směšné imitace světla. Zoufal si až do doby, než jeho přítel, sám naplněn vnitřním jasem, z něhož bezedně čerpal, s ním neprobral perspektivu reálné naděje na zítřejší Slunečný den,  a dokud tu naději od něj sám nevzal za svou.  

  Rozhodl se pak tedy, že svou touhou po řádném světle, které lze nevnímat, odloží na ráno. 

Víra v zítřejší Slunce mu pomohla  "celou tu noc"  překonat poměrně důstojně. 

   Jellymann G. se ovšem  nechtěl nadále spoléhat na pravidelnost přírodních cyklů,  a tak snažil se očistit svoje nitro od tmavých koutů,  od kolísání  a pochybností,  od těch všech temných snů a nečistých přání,  číhajících v pozadí;  toužil po rozsvícení vlastního zdroje toho nejpravějšího světla,  toho světla schopného i jiným posloužit ve tmě,  toho Světla,  "schopného prosvítit"  tak "široké okolí"   ! 
 

.“