Když pravdu o lži věnuje mi,
co lze už chtít víc, zde na zemi?
Bude-li pravdě v oči lhát,
pak můžete mu teprv lát...

Že mohl víc mi věnovat?
Snad hrstku perel s jasy všemi.
Snad západ slunce, hrstku času,
jeden z Vševědědouších vlasů.
Ten dar se málem může zdát,
však jako réva bude zrát...

S vínem, jó, to je jiná -
víno jak medovina
na patře sládne.

Když od podzima zraje
a vstřebá barvy kraje,
duch po něm mládne.

Ledové víno postříbřené,
na špičku nože postavené,
ve sklepě chladne.

Cimbálka k němu hraje
a srdce odhaluje taje,
než s ránem pod stůl padne.