Mám starožitný hodiny,
největší klenot rodinný,
co mně vadí však, že pořád stojí…
Kašlou na čas, co utíká
a já si zvolna uvykám,
že je asi nechám na pokoji…
Po stranách sloupky z mosazi,
ze Švýcar, sázím, pochází,
malby jsou tam jako na orloji…
Netiknou ani nepípnou,
když nejdou, ani nechcípnou,
jejich němoty se přímo bojím…
Když v noci sám tak popíjím,
jen srdce čas mi odbíjí,
rozhodnu se k hodináři dojít…
Ten koukne, vidí, podumá,
co za hodiny to tu má,
starý strojek vzácný je, však v loji…
Je podle mýho mínění
machrem, jenž všechno vymění,
každá sranda ale něco stojí…
Jedno kolečko postrádám,
hodiny na skříň pokládám,
tlučou pravidelně jako k boji…
Jen usnu, hned mne probudí,
kutila ve mně povzbudí,
šroubovák mám jeden, metr dvojí…
Ve strojku něco zachrastí,
pak rozložím ho na části,
dobře spát – to přece za to stojí…
Refrén:
Teď už mají strojek jiný,
dovezený přímo z Číny,
pěkně jako děvky šlapou,
občas v čase trochu tápou,
občas ukazují jiný čas…
|