Kupříkladu mravenci. Ti rezaví, jó, faraóni. Nejvíce viditelní jsou v kuchyni na umakartu, šedobílé desce pokryté mapou tenkých černých čar. Nikdy jsem nenalezl jakoukoliv pravidelnost toho vzoru, ale tím nevylučuji, že se linie jen neustále opakují. Ano, je v podstatě pravděpodobné, že se opakují. Malí mravenci si lezou sem a tam, snad sledují stopy mravenců, kteří tu lezli před nimi. Po mytí nádobí otřu umakart hadrem a tím jim mapa cest zmizí a další faraóni se znovu stávají dobrodruhy hledajícími cestu. Domovník v našem paneláku tvrdí, že lezou venltilací a šachtami koupelnového jádra. Jádrem vedou viditelně trubky teplou a studenou voudou nahoru, odpadem dolů a plynem jen nahoru. Také tam jsou umístěné vodoměry s plynoměry. Kudy jinudy by lezli, než tudy. Když faraóna spatřím, přimáčknu ho ukazováčkem k umakartu, což nevydrží a umře. Ale objeví se další, a zase hledá nějaké zbytky potravin.

Párkrát do roka vyhlásí domovník akci k vyhubení faraónů a upozorní nás, abychom si vyzvedli u něj nějaký ten jed. Co do struktury vypadá ten jako cukr a je hnědooranžový. Ten jed, né ten domovník. Důležitá je koordinace té celé akce, abychom si všichni vyzvedli jed a umístíli ho někde v kuchyni v daný čas, a aby všichni ti nechtění vetřelci vymřeli. Já ho umisťuji za sporák na podlahu, hned pod tu digestoř. Digetoř již léta nechávám zavřenou. Stejně nefunguje, a tak při vaření vždy větrám. V zimě větrám jen krátce po vaření. U dřezu, který je hned vedle sporáku a digestoře je časový vypínač záchodové ventilace. Přiříznul jsem dřevěný konec zápalky (tam, kde není hlavička), vypínač jsem dal do fáze zapnuto, podržel a opatrně jsem pod něj vložil sirku, aby se jen tak nevypnul. Měl krátkou fázi větrání, jen asi minutu. Když dostatečně odvětrám, sirku vytáhnu. Ano, někdy zapomenu. Pak se větrá, než si toho zase všimnu. Nevím, jestli to něčemu nevadí. Nikdy si nikdo na nic nestěžoval.

To samé dělám, když myju podlahu na chodbě. Tedy to s tou sirkou. Nejprve celou chodbu zametu smetákem, u nás a u všech  sousedů, pak před výtahem, a pak na druhé půlce patra, což je na pravé straně od výtahu, tedy z pohledu vystupujícího z výtahu. To znamená v celém horizontálním prostoru uspořádaném do tvaru písmene „H“. A poté ještě schodiště, až do patra pod našim patrem. A pak to samé, ale teď si připravím horkou vodu s jarem. O nedělních večerech horká voda teče jen malým čůrkem, obyvatelé metropole se vracejí domů z chalup a chat a dopřávají si koupele. Ta teplá voda je rezavá, stejně jako jsou rezaví ti faraóni. Lesní mravenci jsou mnohem vetší, faraóni jsou malincí a usídlili se tu ve městě s námi. Do vody přidávám Jar a zopakuji postup na tom celém „H“ plus ještě to schodiště. Všechny rohožky opírám již při zametání o dveře, takže když sousedé ráno vyrážejí do práce, rohožky jim spadnou do bytu a oni vědí, že tady včera někdo myl podlahu. Hadr samozřejmě několikrát sundavám ze smetáku, ždímám a nandavám zpět na smeták, kýbl plný špinavé vody, stejně jako jsem předtím vysypal půl lopatky písku a prachu, vyleju ho do záchodu umístěném právě v koupelnovém jádru..

Kdyby jenom mravenci. Nemluvím o komárech. Ano, sem a tam se až do našeho patra dostane i ten komár, který v noci bzučí. Slyším-li ho než usnu, pak může mít smůlu. Bzzzz....ticho. Když usnu, tak pak ho neslyším. To mám většinou smůlu já. Ani to v tu chvíli necítím. V tu chvílu to nebolí. Snad až ráno si všimnu. Ale ti malí mouční moli. Když koupím mouku, prosývám ji přes sýto do mísy a pak mouku z mísy sypu zpět do pytlíku. Jsou tam někdy takoví malí brouci. To si myslím, že jsou mouční moli. Někdy, když koukám na televizi a mám zapnutou malou lampičku, tak vidím něco letět. Když to nebzučí, tak je to tedy asi mol. Mol, stejně jako komár, má pech, že když letí blízko zdi. Připlácnu to rukou na zeď. A to nepřežije. Někdy stejně na zeď bouchám, když slyším od sousedů hlasitou hudbu, nebo rajcující pračku ve večerních hodinách. Někdy tleskám, když se letící potvora nepohybuje blízko zdi, ale někde v prostoru. Když se trefím, jdu si umýt ruce do koupelny.

Ale i domovník to má čas od času těžké. Vylepuje ty informační cedule i psané rukou na skleněné tabule dveří oddělující prostor schránek od prostoru kde se nacházejí výtahy. Sem tam jeho koordinací zhatí podvratný živel, záškodník, a ceduli utrhne. Ovšem domovník, jehož občanské povolání je posunovač na vlečce v nedaleké továrně, se nikdy nevzdává. Již pár hodin poté, co zmizí cedule vyhlašující koordinovanou akci proti mravencům, se objevuje nová cedule:

TRHNI SI, VANDALE!

Ta cedule tam vydrží, než ji sám domovník (o pár dní později) strhne. Vandal nikdy nemá o ceduli, která postradá informační obsah, zájem. No, každý bojujeme po svém.

Ticho v naších bytech (kromě televizního vysílání, rozhlasového vysílání a magnetofonových pásek) narušují jen komáři, a i s těmi se vyrovnáváme, stejně jako s malými moučnými moly, právě tleskáním - nebo jak bylo již řečeno - boucháním o zeď. Faraóny jen tiše zamačkáváme. Omylem je rozmačkávám snad jen pravidelným třískáním kynutým těstem o umakartovou desku plnou nesrozumitelných map.