Už jen psí oči...

Toho rána jsem se probudila a okamžitě mě zasáhl obrovský šok. Přes hustý dým jsem pohlédla ven,  slunce bylo už vysoko na obloze. Obvykle vstávám ještě za tmy a dnes obzvlášť nesmím přijít pozdě, protože mám důležitou schůzku a - počkat, přes hustý dým? Až po tak dlouhé době jsem si uvědomila přítomnost dusivého dýmu a plamenů. Drobné žhavé částečky se mi zachytávaly v krku. Rychle jsem hledala nějaký kus látky, kterým bych si zakryla pusu, ale ani moje noční košile už nebyla taková jako večer, celá spálená teď visela na mé kůži, pálila, žhnula.

          Celý můj pokoj byl v plamenech,chvíli jsem jen zírala na tu hroznou spoušť a dál se nechávala ošlehávat plameny. Po chvíli jsem konečně byla schopná trochu přemýšlet. Za dveřmi na druhé straně pokoje je schodiště do přízemí, třeba se požár ještě nerozšířil mimo můj pokoj.

         Co nejrychleji jsem se belhala k masivním dubovým dveřím, ale sotva jsem ušla pár kroků, podlomily se mi kolena a spadla jsem na vrzající podlahu. Nepokoušela jsem se ani vstát, začala jsem se plazit po vrzající podlaze. rukou jsem sotva dosáhla na kliku. Byla celá rozpálená, ale mé už tak zničené tělo skoro ani nevnímalo další bolest. Jakmile jsem dveře chtěla otevřít, vypadly z pantů a skácely se dolů místy, kde by mělo být schodiště. Dřevěné schodiště. V místnosti dole zuřilo ještě větší peklo, než v ložnici. Tudy určitě nemůžu jít ven, nemohla bych to přežít, ne to opravdu ne....

          Zmateně jsem se rozhlížela po okolí. Nikde jsem neviděla nic, kudy bych mohla uniknout. Nikde jsem nic neviděla, nejspíš bych brzy zkolabovala, kdybych nespatřila okno. Na zemi se válela mosazná soška z dovolené v Austrálii, rozbila jsem jí okenní tabule a rukama jsem se vzpříčila v okenních rámech. Zbytky skla prořezávaly moje dlaně a chodidla. Zevnitř mě ošlehávaly plameny a dole, hluboko pode mnou se leskla nová měděná střecha altánku, který jsme postavili společně s mým manželem. Byl jediný, koho jsem kdy milovala, zemřel před několika dny za podivných okolností. Samozřejmě ještě tu byl můj Lary. Novofundlandský pes, svatební dárek od mojí nejlepší přítelkyně. Kde ten vlastně je?

''Lary!'' chtěla sem zakřičet, ale selhal mi hlas. Moje ruce už téměř necítily, nohy mi odumíraly, nemohla jsem se zdržovat myšlenkami, které nic nevyřeší. Skočím a budu doufat, že možná i přežiju. Odhodlala jsem se a zbytek mých sil jsem vložila do spálených a pořezaných nohou.

        Potom jsem už jenom letěla, vznášela se a propadávala dolů hustým a nevlídným vzduchem. Následovalo už jenom vzdálené houkání sanitky a hasičských vozů. Nic. Prázdnota.

○

        Probudila jsem se připoutaná na lůžku v bílé, dokonale sterilní místnosti. Nespočet přístrojů byl různými hadičkami připojen k mému tělu. Jako mořský příliv mě zaplavil pocit opuštění a beznaděje. Nikdo kolem nebyl. Ticho rušilo jen občasné zapípání některého z přístrojů.

Snad hodiny uplynuly, než za sklem tvořícím celou jednu zeď prošla mladá sestřička. Zběsile jsem na ní začala mávat, ale byla nejspíš začtená do dokumentů, které si nesla ve svítivě růžových deskách. Zase jsem čekala hodiny a hodiny, než ze dveří s nápisem SESTERNA vyšel usměvavý doktor s kudrnatými vlasy a temně černýma očima. Znovu div, že jsem nezbořila všechny přístroje mojí jedinou pohyblivou rukou. Naštěstí si mne všiml a rychle přispěchal na pomoc. Okamžitě mi začal prohlížet zorničky a provádět různé věci s pípajícími krabicemi okolo.

''Konečně jste se probudila, už jsme v to ani nedoufali. '' řekl aniž by se na mne podíval byť jen letmým pohledem. Teď zase něco zuřivě zapisoval na papír visící v pouzdru u nohou mé postele.

''A jak dlouho jsem spala? Přijde mi, jako bych se probudila ihned po tom, co jsem vyskočila z okna.''

''To je normální, když jste byla v komatu, nevnímala jste okolní svět, tudíž jste se přestala orientovat i v čase.“ Prohodil směrem ke mně a dál něco zapisoval do mé karty.

„Jak dlouho tu tedy ležím? Jak dlouho?!“ rozkřikla jsem se na něj, uprostřed věty mi ale selhaly hlasivky a zbytek jsem tak už skoro šeptala.

Skleněnými dveřmi se k nám přišourala i sestra s růžovými deskami a něco v nich začala doktoru Gibbinsovi ukazovat. Ten jí objal, usmál se a zblízka jí cosi jí šeptal do ouška.Tichým zakašláním jsem jim dala najevo, že tu s nimi ještě stále jsem i já.

Vyrušení milenci se na mne potom dlouze zadívali. Jejich soucitné pohledy ve mně vzbuzovaly vlnu agrese.

Další příšerné zprávy. Už nikdy nebudu moct chodit. Nikdy.Tak definitivní a nezvratné slovo. Všechny moje životní idey se v tu ránu rozplynuly a zmizely v nenávratnu.

„Dokážu se vůbec vrátit do normálního života?  Mám se kam vrátit? Kde je moje rodina? A co...“ Najednou se mi hlavou honilo tolik otázek a já nevěděla odpověď ani na jednu z nich.

          Ještě několik měsíců jsem musela strávit v přísně sterilním nemocničním pokoji, než mi konečně řekli, že můžu odejít. Odejít, ale kam?

„Odvezete mě domů?“ ptala jsem se řidiče sanitky, když mě kolem něj pronášeli na invalidním vozíku.

„Nevím“ odpověděl s kamennou tváří.

„Jak to, že nevíte? Proč nevíte, kam mne vezete?“ Na kameni se objevil náznak soucitu, stejného jako u sestry a doktora, když mi oznamovali všechny ty kruté pravdy.

Sanitka se pomalu rozjížděla a drncala při každé příležitosti, jako by ze mě chtěla vytřást i zbytek malinké pochroumané dušičky.

           Jeli jsme několik hodin, než se přede mnou otevřely dveře a zdravotník mě snesl na zem. Stála – ne, vlastně seděla jsem na vozíku, jehož kola se pomalu pohybovala po jakési louce.

„Tady by mělo být vaše trvalé bydliště. Je mi to líto.“ Nechal mne stát uprostřed louky v centru města a vrátil se zpátky do sanitky.

Začínalo se stmívat. Byl leden, chladný měsíc ledových srdcí. Bez slitování mě pohltil jeho chlad. Jenom kamarádky slzy pomáhaly ulevit mému krvácejícímu srdci. Sledovala jsem ošuntělou kovovou ceduli s nápisem „Na prodej“  líně se pohupující ve větru.

           Na obzoru se objevila silueta novofundlandského psa. Přece jenom se mnou někdo zůstal. Schoulil si svou hlavu na mých kolenou a smutnýma očima mi oznamoval mou budoucnost. Slzy mi už úplně zahltily oči, nic jsem neviděla. Jen mi byla zima. Příšerná zima.

○

Druhý den se v novinách objevil malý článek, jehož nevýrazný titulek lhostejně hlásal: „Na bývalé rezidenci Johnsonovy rodiny umrzla neznámá bezdomovkyně.“