Našel jsem na zemi útržek papíru,

pár písmen ještě zbylo.

Dopsal jsem inkoustem „pokračuj“

a jdu dál.

Čmáranice odhozená asi nedopatřením

zůstala ještě pár chvil

než zafoukal vítr,

inkoust se v déšť proměnil.

Pak jsem odhrnul pavučinu,

prstem,

Apokalypsa ve světě vláken.

Díra a světlo,

promiň.

Vstoupit dovnitř teď může i měsíc.

Na okno už nepadne rosa,

není,

mlžení je zakázané dobrovolně,

protože prsten zarostl stereotypem.

Slyšte,

rozhodl jsem se nečíst pozpátku.