Tichá balada

 

(Jedna „sladkobolně poučná“ balada z devatenáctého století...)

 

O letní noci,
 vlahé a tiché,
lekníny zářily v měsíčním světle

Ty jsi mi slíbil,
 při jejich květech,
hnízdečko milostné hebké a teplé

Po noci lásky,
 jak horká byla!
věnovat chtěls mi pugét těch květů

V bezedné hloubce,
 temné a chladné,
zmizel jsi na vždy tomuto světu

V modlitbě svojí,
 tak plné žalu,
myšlenkou na smrt tajně se rouhám

Zas svítí měsíc,
 cesta mne vede,
tam co je rokle – hluboká, dlouhá

Dva koně vezou,
 měkce a smutně,
kočár s mou rakví ke kapli za vsí

Lekníny bílé,
 čisté a chladné,
doprovodí mne, kam nikdo nesmí…

Duše tvá mladá,
 nevinně, tiše
pro lásku zhaslá, bude spasena

Jen jsem ji shlédla,
 klesám do temnot,
ni v lůně země nejsem tvá žena