Na opačných koncích „kdy“ a v neprotnutých „kde“
celé „doposud“ žijeme,
odraz s odrazem.
Kdesi - vysoká ozvěna klapotu podpatků,
kudy ve dne sama k nočnímu blížení spěcháš,
přes dlouhé čekání a pomalé
rozplývání se.
Tam - zrychlený dech,
co pomáhá přebíjet napětí vlastních strun,
útěkem až ke dnu.
Poznávám závaží smyslnosti prázdnoty,
přesto jej schovávám po kapsách.
Pouze okamžik možnosti prolnutí,
a pohladily se naše odrazy,
Země za zrcadlem vtáhla se stíny
i naše těla Ze „kdy“ se stalo teď a ze „kde“ tady.
|