PUKAVEC aneb o sousedské lásce

Rád bych vám povyprávěl o všerůznosti dvounohých humanoidů, kteří s vámi spoluobývají zem, po níž si to šůrujete, panelák, v němž vegetujete. Chodí i do stejného obchoďáku, to dá rozum. 

Tedy, abych byl konkrétní, ani ne tak o nich obecně, ale o jedné podařené rodince konkrétně. Ale které, které rodince? Přiznávám, doposud nemám průkazné důkazy, nemohu ukázat na dveře a vyřknout ortel – TOŤ ONI! Zatím ne. Ale blížím se, blížím, zorro mstitel v akci. Více? Méně? O co tady jde?

Moji drazí sousedé na patře jsou naprosto standartní obyvatelé periferního sídliště – tzn. všelijací mimoidi, to v lepším případě, a nebezpečně alkoholičtí vyosenci, toť horší varianta - poněkud obtížnější „hmyz“. O něm bude řeč. Abychom si rozumněli, cením si svébytnosti a jedinečnosti každého lidského jedince, ale občas, bylo by nefér tvrdit něco jiného, bych i vraždil. Ba, ba!

Když jsem se s partnerkou přestěhoval z jednoho sídliště na druhé, vzdálené sotva dvě zastávky autobusem, zdálo se, že je to prašť jako uhoď! Nebylo. Nicméně asi dvacetičlenná familie Rómů, která svým pobytem v přízemním bytě 2+1 zpestřovala noc co noc spánek celému zbytku domu, se po roce sebrala a zmizela stejně rychle jako byt obsadila. Prý emigrovali do Belgie. Nic proti Rómům ani jiným etnikům, ale pokud uděláte podobnou zkušenost na vlastní kůži, vaše tolerance se velmi záhy vyčerpá, velmi, věřte my, něco jiného je pohovořit si o rasismu v „Na hraně“ a něco úplně jiného smlsnout si na zvycích (některých!) Rómů v permanentních přímých přenosech. To už je pryč. Nejen já jsem si oddychl, že se možná tu a tam v noci i vyspím, aniž by ve tři ráno známá intonace řvala na celé sídliště: „mááámo, ségro, bráácho, strejdo, hoď mi klíče!“.

Ale kdeže – reprodukovaná hudba, toť příčina sváru. Záležitost, která nyní pije krev některému z mých sousedů, z mých nejbližších sousedů. Což by se dalo pochopit, pokud by své hněvivé emoce dávali najevo poněkud obvyklejším způsobem, než je anonymní vhazovaní co možná nejpošetilejších předmětů do otevřeného okna a to s obdivuhodně přesným zacílením! Zapnu stereo, uběhne pět minut a BŘINK, od otevřeného okna se odrazí šroub, matka, hřebík (asi nějaký řemeslník) a už ho mám na zemi před sebou. To bych ještě zvládl, no bóže, tak má doma rozrůstající se sbírku matek, šroubů a hřebíků. Rychle vykouknout z okna? Dělám to! Nikde, nikdo. Zkusil jsem i vulgaritu, zda viníka nevyláká skrze jeho „hrdost“ – „…ty hajzle zasranej, vylez a poď mi to říct do vočí, ty šmejde, pak si to vyřikáme, eště jednou něco hodíš a fakt tě zabiju, smrade pojebanej…“. Nezabírá to, z okna dostanu jen nějakých dvacet, třicet nájemníků, lačnících po slovní rošádě, jen z toho "nalevo", odkud se zaměřuje naše okno nepochybně nejsnadněji, nikdo nikdy nevyleze, ať nadávám sebedlaždičtěji! Jen si trhnu ostudu.

Ale včera, včera to přehnal(a). Zapnu video, pět minut, PRÁSK a uprostřed obýváku leží rozprsklý pukavec, lépe řečeno oplodněné vejce se zárodkem (to není totéž, ne?), na okně roztékající se skvrna a na čerstvě vypraných záclonách též. Hup k oknu, hlavu ven.. a? Nikdo! Ztrácím nervy a následuje neuvěřitelně přízemní smršť těch nejhrubších sprosťáren, co jich jen z hlavy vydoluji (ale jo, nebylo jich málo)!! Uff. A – nic, opět jen divadlo pro zbytek domu! Bezmoc, už jsem si téměř jist, že jde o souseda“nalevo“, ale co můžete dělat, rozmlátit mu dveře sekyrou? Zavolá Policii a zločincem budu já, kdo mi uvěří, že to byl on! (…Pukavec do bytu? Od okna? Mladíku, cože? Kde by ho kdo doma vzal, nefantazírujte a běžte se vyspat!)

Takže jsme si s partnerkou udělali neplánovaný půlnoční úklid (vyprat záclony, umýt okna, podlahu…) a igelitku se vším tím sajrajtem, co jsme postírali ze země, jsem hodil na rohožku oněm sousedům! (Já vím, teď si říkáte, že se chovám stejně uboze jako oni, ale co mám, kurňa, dělat, nějak je musím „aktivovat“, aby se usvědčili, něco na ně musí platit!)

Teď čekám, až se rozezní zvonek, otevřu dveře a dostanu pěstí, zatím nic…