„Vezmi mě na ramena“, žadonila maličká víla. Vůbec jí nevadilo, že má nožky od bláta. „Nic nevidím“, pískala už trochu vztekle, jak to jen ty nejmenší z víl umějí.

„Tak poleť“, pobídl jsem ji.

Byl to sotva mžik, seděla mi na levém rameni a otírala si čerstvé bahno do mé blankytně modré košile. Klinkala nožkama, a spokojenější stvořeníčko byste v tu chvíli jen těžko hledali.

Stáli jsme za ohradou a sledovali ragbyový zápas našeho vesnického školního družstva, ale klidně to mohl být fotbalový mač, nebo sváteční přebor v holomajzně - to bylo naprosto jedno. Kluci se mlátili z jedné strany hřiště na druhou, sem tam klouzali břichy po zemi, a víla se smála na celou pusu.

„To jsou troubové, podívej se na ně. Koukni, koukni“, pištěla. „To jsou troubové ti klukové.“ A že byli. Moc jim to nešlo, ale radost měli z honění nesmyslné koblihy náramnou, a na tričkách hnědé mapy s vymalovanými ostrůvky od trávy. Moc povedená podívaná.

„Proč nehraješ s nimi?“ Zeptala se najednou moje maličká víla.

„Já už jsem starý, vílo.“ Odpověděl jsem, a jak jsem to vypustil z pusy, musel jsem se zarazit, musel jsem se pustit do přemýšlení, protože to nebylo jen tak, být starý, to se muselo promyslet. Nic najednou nebylo důležitější, než přijít na tu záhadu, kde a kdy jsem se vyměnil za staršího bratra a proč.

„Prdlačku prdlavou jsi starý.“ Nakopla mě víla patou do klíční kosti.

„Jau!“

Protože nám, to se ví, vyhládlo, zamířili jsme do cukrárny. Do té samé sladírny, do které chodíme po kině, nebo když je nám smutně. Sedli jsme si k maličkému stolku a zamávali si Merkétce pro čaj a dva punčové řezy. Markétka už dobře věděla, co nám má přichystat a tak byla v cuku letu zpátky a milónově se smála. Aby ne, Markétka.

„Začněte, pane.“ Řekla víla vážně, jako anglický lord.

Než jsem stačil říct: „dobré chutnání“ a vzít si z podšálku lžičku, rozplácla se nazdařbůh na svém punčovém řezu, zapadla do něj po ramena a mlaskala, jak vorvaň na veselce, nebo ještě daleko víc. Dal jsem se tedy do jídla a sem tam upil černého čaje s medem. Moc dobré to bylo.

Na mém talířku zbylo už dávno jen pár drobků, ale myšlenka o stáří se mě ne a ne pustit. „Snad pro ty starosti každodenní? A přitom by se chtělo myslet na dočista jiné věci, ale copak to jde? Možná, že to je tím, že se vůbec nějak méně směju. Možná ti lidi kolem, možná je to nakažlivé. Možná to prostě tak přijde.“ Povídal jsem si spíš pro sebe, než pro Paralenku, která měla daleko sladší věci na práci.

Najednou se na mě podívala. Vážně, jako by mi počítala vrásky, jako by měřila rozlohu mé čelní parcely. Taková, jako zamuchlaná, vážná malá víla a řekla. „Je to naprostá hloupost. Slon říkal, že punčové řezy se vyrábějí ze zbytků, které zbudou z ostatních sladkostí. Na drobky a úlomky, že se nakape punč a z té směsi pak cukráři vyrábějí punčové řezy.“ Zakroutila pusou, zakoulela očima a pokračovala. „Jenže to slon říká jen tak. Je to hloupost!“ Dál se tím nehodlala trápit a pustila se zpět, někam daleko za půlku své porce.

„Jak vůbec může tak malá víla spořádat celý punčový řez, to je mi záhada.“ Dovolil jsem si být až hanebně drzý.

„Když můžou v líných mracích na obzoru plout celé flotily plachetnic z jihovýchodních moří, proč bych já nemohla trošičku posvačit, ty mezku natroublá.“ Zlobila se víla, ale víc se nedala rušit.

Markétka mi přinesla dolít z malované konvičky ještě pár hltů černého čaje a já se nadále věnoval jiným myšlenkám, těm ve kterých se tak snadno topí. Plavil jsem se na malé bárce v meandrech Markétčiných modrozelených očí a naslouchal tichu ve stínu jejích řas. Řekl jsem: „děkuji, je velmi lahodný“, a pak už nevím, pak jsem se probudil.