Zrod zmaru

V ulicích slyšet blues vábivých myšlenek,

spěch času do rytmu blouznivě běží.

Ještě ne, svítání přece tak vzdáleno,

však v stínu zavzlyká holka jen stěží.

V bolestné rozkoši prázdnota přetvářky,

svírajíc toužící amulet lásky.

V zrychleném tlukotu srdce je vražděno

křečovým impulsem do hlubin krásky.

Pak bělmo očí se v zákoutí rozsvítí

a kněžka zastudí hlasem zas cizím.

Byznys je dokonán bez něhy, bez kvítí,

sotva je rozseto, plod se hned sklízí.

Okamžik dramatu vyčpěje všedností

a mumraj Perlovky sten z mnoha hltí.

Zas ten blues modravý ruď vášně roztáčí,

v divadle panoptik se zrod k zmaru vrtí.