Chong Saltibrux se nervózně zavrtěl na posteli, když uslyšel nenáviděný zvuk budíku. Zas další příšerně omšelé ráno. Po přibližně deseti minutách střídavého nadávání a proklínání všeho živého neochotně vstal, odmítl vyhlédnout z okna na tu bezútěšnost venku, a téměř mechanicky začal vykonávat ranní rituály. Nový z řady naprosto stereotypních dnů může začít.

Chong byl průměrným gymnaziálním studentem, i když trochu neobvyklá osobnost. Materiálně byl dobře zajištěný, měl co jíst, střechu nad hlavou, majetku si mohl dovolit habaděj, to ho ale teď jaksi nezajímalo. Kdysi byl šťastným mladíkem, zajímal se o spoustu přírodních i humanitních věd, četl zajímavé knihy, rád různě skotačil a experimentoval, svěží a pružná mysl. Kde jsou ty časy… Poslední dobou ho celý život začal neuvěřitelně nudit. Sám ani nevěděl, kde toho příčina, pravděpodobně se nepříznivě sešlo více faktorů. Už minulý rok pozoroval, jak začíná lenivět, vytrácelo se mu postupně nadšení ze světa. Nutno podotknout, že Chong byl inteligentní a bystrý, ale také nadměrně váhavý a spoustu věcí si zbytečně komplikoval. Potom se, celkem logicky, před ním nakupil šíleně složitý obraz, ve kterém se nemohl orientovat. Musel rezignovat, věci zjednodušit, což ho štvalo, protože podle svých slov „nepostihl skutečnost ve vší dokonalosti“. Nemoc perfekcionistů. Zatím se to dalo zvládnout. Jak se ale před ním odkrývaly hloubky nejrůznějších věd, které byly čím dál složitější, vyhoříval. Velice ho znepokojovalo, že je toho na světě tolik, nevěděl, do čeho dřív. Jistě, člověk si musí umět vybírat, toť už jeho nemilosrdný úděl. Navíc v něm záhadně rostl pocit, že věda a racionální myšlení mu nemohou odpovědět na „cosi základního“, což ho znepokojovalo ještě více. Jako ve skutečnosti věda neříká žádné definitivní odpovědi na všechny ty úžasné otázky o tom, jaký svět je a podle čeho se řídí. Jen spíše bádá nad tím, jak by to mohlo být, což je možná ještě zajímavější. Přestal se bavit s lidmi, stejně měl pocit, že si s nikým nerozumí. Slečny, které se mu líbily, mu opakovaně daly košem a ještě se mu pitomě chichtaly. Nikdy příliš neholdoval společenským zábavám, teď se však společnosti stranil úplně. Na všechny úspěšné lidi pohlížel s despektem jako na „bandu vyrovnaných syčáků“. Nenáviděl je. Netřeba mluvit o počtu sklenek, které do sebe pravidelně obracel. Alkohol – nejlepší přítel člověka.

Ke všemu před pár měsíci nastal podzim, totálně zamračená obloha, na ulicích plískanice, pořád pršelo, prostě hnus. Na takové počasí byl Chong už od dětství velmi citlivý, oslabovalo ho. Číše trpělivosti přetekla. Všechny krásy světa se mu slily v neurčitou šeď, beznaděj a prázdnota zaplnily jeho duši. „Ach, marnost, samá marnost, všude kam se podíváš. Snažíš se, honíš se jak blbec a k čemu ti to je? K ničemu! Jaký je vlastně smysl bytí?“

Z počátku horečně filosofoval, uvažoval o hodnotách a smyslech, dokola se babral ve svých životních neúspěších, přemítal o smrti a převtělování duší, snil o jiných světech a lepší společnosti, začal se zabývat různými náboženstvími a esoterickými směry. Tak například dva týdny byl pevně přesvědčen, že je Vyvolený služebník z Vyšších Sfér Bytí, kam se mají všichni lidé přemístit duchovním „převibrováním“ a tak nalézt svoji přirozenou Božskou podstatu, k čemuž On jim bude oddaně napomáhat. Považoval se za proroka s vysoce jasnozřivou myslí. Potom se málem pozvracel, když skutečně prozřel a uvědomil si, jakým kravinám to vlastně věřil. Po nějakém čase hlubokých skepsí a sžíravých pochybností zkrátka přišel na to, že ho tyto duchovní věci ještě více stresují a znervózňují. Žádné „osvícení“ nebo „pravé vědomí Života“ tedy rozhodně nenašel, a když ano, tak se jednalo o prachsprostý omyl. Na vše tedy rezignoval a naplno se oddal takovému nihilismu. Necítil radost ani smutek, nadšení ani nudu, prostě jen tak existoval. „Ať se děje, co se děje, mě to je úplně u pr...!“, jednou rezolutně prohlásil.

Všechno se krásně vyřešilo! Chong si hodně liboval spánku. Spaní pro něj bylo pomalu podstatnější než normální bdění. Jednou měl prapodivný sen. Zdálo se mu, že se nachází v hlavní síni jakéhosi obrovského chrámu, kde probíhá Mezihvězdný filosofický kongres. Právě tam vystupovaly dvě záhadné bytosti. První, zdeformovaný pavouk asi s 50 rukama a nohama, obhajoval teorii známou ze Stopařova průvodce po Galaxii (díl druhý, první kapitola), že vesmír vysmrkala z nosu mystická bytost zvaná Velký Zelený Křečopažout. Druhý tvor, obrovská pijavice s přísným a striktním pohledem, ji oponovala, že tato teorie je naprosto mylná, až kacířská, a že ve skutečnosti existoval před vznikem vesmíru nejsvatější Bůh, který žil trvale v klidu a míru, ale jednou se šíleně naštval, až to nevydržel a vybouchnul. Tak došlo k Velkému třesku a vznikl Vesmír. Načež se oba dva začali hádat, což přerostlo v surovou rvačku. Kromě těchto dvou vystoupil ještě jeden neskutečně zmutovaný humanoid s výkladem, že před Prvopočátkem byli dva, Bůh a Bohyně, kteří si jednou pořádně užili, takže se jim narodil náš Vesmír. Tento myslitel, jménem Imanuello Cantini, navíc propracoval mohutný filosofický systém, kde uvažuje jen dvě prazákladní esence, Boží sperma a Božské vajíčko. Z nich se (velmi komplikovaným způsobem vyšší logiky) skládá vše, co na světě je (i to, co není). Ve svém druhém díle „Sexuologie čistého rozumu" se snažil pomocí těchto dvou esencí vysvětlit i samotnou logiku a rozum. Je známo, že mistr Cantini pociťoval při každém přemýšlení a duševní práci neobyčejné sexuální vzrušení. Nutno ještě dodat, že měl pověst vyhlášeného úchyla, který se nikdy s nikým a s ničím nemazlí. Jeho aktivity vyvrcholily založením tzv. „Církve Svatého Aktu“ jejíž členové byli povinni se oddávat nejzvrhlejším skupinovým orgiím, jaké kdy Galaxie zažila. Do rvačky pavouka a pijavice se postupně zapojili příznivci jednoho a příznivci druhého, čímž celý sál propukl ve „svatou válku“. Rozbíjely se předměty, hořely ohně, síň se zalévala záblesky nejrůznějších druhů a barev, rozpadaly se zdi, chrám se otřásal v základech…Jednu chvíli duněly oslavné zpěvy Křečopažoutské, druhou zase mohutný hymnus velebící sílu vzteku, hněvu a průbojných sil. Ve válečné vřavě úplně zanikla poznámka hyperinteligentní miniaturní blešky: „Vždyť teorie Křečopažouta a teorie božího výbuchu si v ničem neodporují, ba naopak se elegantně doplňují. Vždyť je to jasné jak facka!“ Uprostřed místnosti se postupně utvářel divoký vír boje, který rotoval tak rychle, že se nedalo postřehnout jednotlivé bytosti. Tu mistr Cantini počal divoce onanovat, vytáhl penis a jako vodním dělem stříkal doprostřed víru bojujících. Vír se okamžitě změnil ve standardní spirální galaxii, z jejíhož středu vyzařoval oslňující paprsek kamsi do nekonečna. Kolem prolétla hyperinteligentní bleška blaženě se oddávající meditaci a rozplynula se do časoprostoru.

„No potěš koště, to už musím bejt pěkně padlej na hlavu“, řekl si Chong, když si uvědomil, co se mu zdálo. Přesto se však cítil duševně obohacený, osvěžený a perfektně odpočatý. Jako by uslyšel temný, matný hlas, říkající: „Konečně jsi řekl něco smysluplného…..“. Že by se ozval Bůh?

Následující noc se mu zdál mnohem obyčejnější sen. Procházel se jarní rozkvetlou loukou, když tu se zničehonic objevil na kolejišti a přímo na něj se řítil rychlovlak TGV rychlostí asi 574,8 km/h. Chong se zběsile otočil zpět, odkud na něj zírala „absolutní prázdnota“…

Za naprosto záhadných okolností a jistým nepochopitelným způsobem se jednoho dne skutečnost rozdělila na dva paralelní vesmíry, které byly přesně stejné, až na pár maličkostí:

V jednom se Chong vydal na dlouhý výlet. Toulal se po městech i přírodních krajinách a divočinách. Chodil pěšky, jezdil vlakem, autobusem, sem tam i stopem. Svezl se několikrát i tím TGV, což si náramně užíval. Patrně silná vzpomínka u něj zapříčinila při maximální cestovní rychlosti okolo 300 km/h pocit euforie. Své bezcílné putování zakončil u temné katedrály, o níž se šířilo mnoho pověstí. Že tam straší, že v jejím podzemí pod hrobkami dávných králů a císařů se nachází rozsáhlá říše Stínů obývaná krvežíznivými upíry, nemrtvými zombíky, prastarými dinosaury, neviditelnými duchy schopnými vysávat vědomí jakýchkoli živých tvorů a libovolně ho přetvářet. V nejhlubším místě říše se skrývá velmi neobvyklé a dosud nevídané tajemství. Chong byl zpozorován, jak vchází dovnitř, a od té doby ho nikdo, nikdy, nikde neviděl…