Růžové voskovky nedaleko galerie náležejí vchodu do WC.Sleduji přímý pramínek, jenž tvoří osu mušle.
Co se včera stalo naším společným, odchází.
Park, záhon plný okrových macešek.
Květy jsou nálevky s dírkou uprostřed.
Prostor situací se zakládá v nekonečnu
a mohou v něm klíčit jakékoliv myšlenky.
Do kavárny stínem kaštanů. Káva a noviny, čtu.
Ale vtírá se asociace hořkoslanosti, kterou pociťuji jako přívlastnost přelévání.
Dále procházkou za divadlo. Vůně borovic koření psí výkaly.
Stínítko lampy dělilo její ložnici na světelnou výseč související s absolutnem.
Tam začínal počátek překonání nemožného.
Slunce k poledni nezvykle žluté.
Déšť z vodotrysků zezlátnul.
Překonání a opouštění se vtírá skrze reflexi:
nezadržitelnost ve významu spojených nádob, kaskáda.
Bouřkový mrak tvarem podobný konturám aleje.
Paní dává vyčúrat holčičku.
Stupňování nahradí někdy prostá nenucenost,
hrana ano-ne nepřilne navzdory renomé
Blesk někde za náměstím.
Jedenáct pryč, končí jí zkouška, asi jede domů.
To naše dvakrát přesáhnulo nemyslitelné.
Její bylo moje a moje dnes opuštěno.
A leje. Kašna cáká, z okapů crčí, sandály čvachtají.
Citoslovečnost vyvěrání.
Jakobysme včera pluli bez vědomí.
|