Zarezlý kloub v umělohmotném aspiku

aneb o robotech, zákonech a povaze matiček, coby hybatelých vesmíru

   Cítil, jak v něm všechna ta kolečka, táhla a pérka jen hrají, kompresor zahučí, nasaje a obrátí chod. Levá noha mírně pokrčit, protočit v uložení, posunout vpřed, těžiště se přenáší, jak pravá noha povoluje v kotníku, špičky prstů u zdvižené končetiny očekávají kontakt s podložkou. Úžasné. Chemikálie bouřlivě reagují, div že neprorazí ochranný vak. Potlačil prudkost procesů a ukáznil mysl. Spresoval své ego do malilinkého bodu, až jako miniaturní černá díra pohltilo všechna zpotvořená data v jeho vědomí. Robota Refa pronikl pocit klidu a usmíření. Vytlačil vzduch z pumpy a procítěně vydechl. Ano. To je to pravé, nechal jedinou myšlenku -pocit- ovládnout dočasnou paměť. A roztančil se po chodníku.

   Levá vpřed, přísun, dva-tři, přísun, hop, přískok, příkrok, táhla rytmicky škubala údy a hlava vesele poskakovala. Gratuloval si k perfektnosti svého ztělesnění. Koneckonců, dle Refova nejvnitřnějšího přesvědčení, mohlo být dílem jeho jako kohokoli jiného. Nezáleželo na tom. Proháněl vzduch měchy kompresoru, cirkuloval pohybudárnou hydraulickou kapalinu a hlavně to vše cítil. Ze všech definic žil, a nad to  -určitě i myslel. Cítím, tedy jsem... Díky spolurobote LK číslomivypadlo.

   Protočil se mezi zamrzlými okoloroboty. Civěli naň a strnule ukazovali ukazováky. Hle ho, cvoka. Má poruchu. Ale s tím ať se vypořádá sám. My máme svých úkolů dost. Běž pryč derviši. Rušíš naše kruhy. Vaše kruhy? Ano, naše kruhy. Běž pryč, děláš vlny. Vlny? Dlouhé či krátké, jaké libo, dodám, hned. Specifikujte si délku. Kilometry, metry, mikrometry, či nanometry ráčíte si řřát? (Ó díky Pane robote JW číslosiopětnepamatujipromiňteprosímvy-RobotesvelkýmR.)

   S cinkavým smíchem svých bezchybně pracujících čelistí odskotačím dál, já robot Ref, tvorstva král. Přejdu do chůze, vytáhnu karcinogenní hřebík a zacvaknu jej do jemného svěráku otvoru určeného pro vstup pohonných hmot a výstup dat. Lačně natáhnu spaliny ohřáté prudkou oxidací na konci měkkého hřebíku způsobenou ještě bouřlivější přeměnou stlačeného uhlovodíku na CO2. Co? A dvakrát? Ano, sousede, vždyť i malé dítě to ví.

   Napřímím záda, šponováky a pera se napnou, zdvihač vystřelí hlavu vzhůru a vzad, hrot brady vytrčí bojovně dopředu. Smích rozbije obličej klauna jako kladivo skleněnou figurku. Stejně snadno, stejně smysluplně. Nejde přece o logiku. Smích je chyba, je nevypočitatelný, je divný, je, je...je děsivý. Tohle šeptej a kývej ukazovákem. Naženeš tak strach malým a nezkušeným roborobátkům, já už ale vím, co s tebou, babo jedna rzivá. Padej, než ti natrhnu tu tvou plechovou hubu. Nech ty prsty napokoji. Ještě jedno znamení svatého kříže kartézské soustavy a zmaluju ti ten tvůj vlastní. Táhni si do své díry! Huš!

   A smích a ať se kompresor třeba zadrhne, jen ať čerpadlo žene syntetiku na plný výkon. To cítím, to žiju, to MI-LU-JU! Skanduji, dupu, křičím a zas a zas. A pak se leknu. Co když si někdo postěžuje? Vyladí mi program. Fuj! Roboti opraváři. Pryč od nich, dál. Hlavně nenápadně. Skrčit se, tak, sehnout ramena, zabodnout hřebík do chodníku, patou jej zarazit a odšourat se do spací jednotky. Ale večer, pozdě v noci, k ránu... Zalezu si do své studny. Lehnu si pěkně na dno a sleduji miriády vzdálených hořících vodíkových koulí. Co na tom, že koule je útvar neexistující? Můj výhled neoslní žhavě žhnoucí žluté žárovky žalostných žmolků světla ostatních spacích prostor. Žádní roboti přece nejsou vzhůru. Teď mají akumulovat energii na zítřek. To platí pro celý kus koule s jádrem z tajuplné hroudy NiFe. V jiném stroužku pomeranče je to jinak. Ale dle zákona a z pravé příčiny. Jen jemná aura oranžové se vznáší na roubení mé studny. Ale to nevadí, vidím jasně. A má duše se rozvíjí jako květ za úsvitu. Již po mnohé cítím život ve svém tělesném vaku tepat s rytmem hnací pumpy, zářit do okolí zvědavými paprsky tepla. Co jen vydám energie. Vždy je kde brát novou. Vím o zdroji. A dál jen... Smísit s kapalinou a nechat prohnat motorem. Teplo se rozstříkne do všech převodů, pružinek, pák a výběžků. Znásilníme zákon! To je to pravé, ano. Uděláme to hned. Aťsi se roboti rozsypou, když tomu tak věří. Hlouposti. Skuhrají nad vzácností Tepla a přitom jej odmítají brát ze sebe samých. Vyrobí ho za život libovolné množství. Hloupí tvorové, tihle roboti. Mají své zákony a příčiny. Cvak. Cvak. Cvak. Cvakyty-cvak. Tak. Zavřu studnu a ponořím se do luštění záhad nepopsaných algoritmů. Sním.

   Ref usnul.

***

   A kdesi hluboko, v centru plněautomatických síní určených pro práci těch nejlepších robotů, se sešel výbor.

   Co uděláme s těmi porouchanými? Vždyť si ubližují.

   Neser se, robote! Zařinčí z frakce umělohmotných inteligencí. S vámi robotoidními zatočíme. Moc mluvíte, prázdný databanky máte.

   Napadení cvakají relátky, že tohle není relevantní, ale je neroboidní nechat ty chudáky přecvaknutý a přeskočený trpět s procesory pod takovým přeplněním.

   Si poradí jako vždycky. Možná se rozbijou, ale vyrobíme nové, bez závad. A teď už mlčte, však my víme, proč se staráte. Sami smrdíte laciným syntetikem. Se divíme, jak vás sem mohli  kdy pustit. Cccvak. Vrtí se v čepech. Teď budeme rozhodovat o vážnějších věcech. Jedná se o záležitost přetrvání výroby robotů.  Schválíme ten formulář pro žádost na vydání extra matiček robotům s mimořádně velkou pracovní účinností?

   Frakce roboidních nadšeně zvedla pravé i levé manipulátory. Každý posetý množstvím pérových podložek a matiček. Odsouhlaseno jednomyslně.

***

   Ref mohl klidně spřádat své abnormální výchylky od průměru vykazující představy. Na něj se formulář o matičkách nevztahoval. Popravdě řečeno na ně ani nevěřil. Přece nabyl blázen, ale robot, co je víc než spousta táhel a hydraulické kapaliny. Jeho obvody žralo něco jiného. Všeprostupující rez. Dle umělohmotných inteligencí. On tomu říkal jinak. Láska.