|
slib mi bezcesté krajiny
a vrátím se s tebou, zůstane-li v nás dost krve
ubránit se psu je chtít ho zabít neboli
i v předlážděných městech se najdou pěšiny
které upomínají
jaké mohlo být cítit uhýbající zem pod ztvrdlými chodidly
rozbíhat se přikrčený ve vysoké trávě
a po pás zvedat kolena, protože tak je to správně
pro slabost končetin nevím, jestli budu mít dost krve
abych sám prošel, kam rodiče dětem chodit zakazují
a ony nechodí
ony nevěří na smrt, ale na vařechy
---------------------------------------------------------------------------
"je tam strom"
čopěla na hranici svahu
a hlínou z odevždy bosých nohou smývala krev
tam odkud se pro mě vrací, zvířata neloví jedno druhé
aby nebyla smutná
že ji miluju
patří mi veškerá vášeň v knihách napsaných od chvíle
kdy jí k přetrvání bylo třeba tělo
tak dlouho už bylo slunce obloze cizí
sevřel jsem jí paže, až se zdálo, že kůže praská
klesla hlavou po svahu, oči k tomu jejich slunci
v pohledu k němu přes semknutá víčka
je jim veškerá krev
jen v barvě
a víčka tisknou silněji, až krev černá
sklánějí se, aby přežívali
v předklonu
člověk umírá řádně
nad zelenající se trávou, mezi zahnědlými listy
civilizace
do korun stromů narozená
pokolení zprohýbaných lidských těl
v nichž není dost krve, aby kdy znovu cítila
zmáčela zem
protože krev, kterou půda horkou nevsákne
nikdy nestekla
netekla
"takový strom jsme milovali jako děti
s větvemi do široka rozhozenými
od země jen, že by se nejnižší ztratily v podrostu
takový rostl za kolejema"
plakal jsem já
zatímco její krev bila do mých dlaní
až jsem uvěřil v opravdovost těla
a krev
že protéká
tepe a může prýštit
ze svahu musíš bosý
aby z proběhnuté trávy k podupaným stéblům stékala naše krev
že se stmívá budou rány hlubší
"seběhnem
kde je strom
může být i les"
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
ženeme se k oparu z práchnivějících betonových panelů
ve kterém se snad ztvrdí prameny krve
protože za soumraku bledneme každým seknutím stébla rychleji
mluvit má poprvé smysl
slibuju ti svodidla zbylá jen k přelézání
a společenství teprve zdivočelé
jež by chápalo matky
které sežraly mláďata vrhnutá do klecí
jako kdysi pověšeným prádlem
proběhneme vzdouvajícími se kusy lesa
který každým krokem stárne a houstne | 
