Mnoho dní věnoval se Opraj kácení vzrostlých stromů – a jejich dřevo dobře mu posloužilo pro stavbu voru, na kterém chtěl přes moře plout, a na druhý břeh bezpečně se dostat ...
Když potřebné kmeny ze stromů vydobyl, když odvlekl je pracně ke kraji ... on zjistil, že nemá čím je svázat – že není zde, a ani v okolí že není, že není zde nic, čím spojit by je mohl v jeden jediný a pevný ...
– posadil se tedy, nohy ve vodě ponořené, a přemýšlel ...
náhle ! uslyšel řev, při kterém okolní skály strachem se otřásaly, až obrovské kusy z nich na zem spadaly ...
neváhal Opraj ani chvíli – do levé ruky sebral velký ostrý kámen, do pravé kostěnou svou hůl, a vydal se vstříct pekelnému ryku ...
došel ke starým dřevěným schodům, vystoupal po nich a vešel do jeskyně,
ze které odporně se nesl mrtvolný smrad ...
uvnitř hořely svíce, a plamínky jejich tančily po rudě zbarvených stěnách ...
opět uslyšel ten řev, tělo mu ztvrdlo, jak svaly se mu pnuly ... a srdce jej pohánělo, doposud neznámou mu silou vpřed ...
ještě pár kroků ... a spatřil tvora nepodobného žádnému, kterého dosud spatřil ...
tělem připomínal člověka, však místo hlavy na krku trůnila nestvůrná červí larva, ze které vytékal mu šedivohnědý sliz a šedivohnědá kyselina ...
– přátelsky na něj promluvil ... však místo odpovědi tvor zaútočil ...
– veden jen primitivními, zvířecími pudy, vrhl se na Opraje – a ten jen malounko poodešel mu z cesty ... tvor tak dopadl přímo na břicho, a našemu hrdinovi nebylo těžko zapíchnout jej holí a kamenem rozdrtit mu držku ...
– pak zakousl se mu do hrdla a hltavě a dlouho pil netvorovu otrávenou
krev ...
jako již mnohokráte zakusil ten pocit – též nyní cítil se být skoro
mrtev – a jak byl potrhaný ! ale kol boků přepásán byl tepnami přemoženého polozvířete ... těmi pak ovázal kmeny, naposled zlíbal zem a vyplul ...
" třebas krátkou dobou vám mohou připadati léta, po které plavím se plavím nekonečným mořem ...
však proto jen vám tak připadá, že studený pocit samoty jste nikdy nezakusili ...
já ! šestým rokem mořem pluji a posledního se obávám ... již nyní jsem šílený, jak nepomyslel bych, že kdy budu ... šest lét jsem nežvýkal a stejně dlouho piji jen slanou vodu ... mé tělo již není tělem – a není ani mým ...
mnohokrát prosil jsem smrt, ať pro mne si přijde, a mnohokrát se jistým téměř zdálo, že se mne už už dotýká ... nakonec vždy vysmála se mně, nebo snad zalekla se ... a ode mne navždy odvrátila ...
– zasraná děvka a kurva sviňská ! "
" a kol mne jen hladká a třpytící se voda – nemohu na ni ani pohledět ...
a všude jí plno – jen samé křehké a něžné a krásné vlnky, které ve hřbetech svých
se jen proto lámou, aby podobny se zdály nejjemnějším krajkám ...
tak odporně jsou pyšné – přesto, že prochcaný močál plný zdechlin tisíckrát krásnějším ... a také méně páchne – ha ! ty kundy malé mokré, ty hnusné jsou mi ze všeho světa nejvíce ! "
" jednoho jitra, když procitl jsem z černých snů, já promluvil se svým bratrem, který od počátku se mnou společně se plaví – by druhem byl mi na daleké cestě – a žertem v těžké chvíli pomáhá mi zapomenout na trpký osud ...
on prozradil mi toho rána mnoho zábavných příběhů - a také důležitých rad, s pomocí kterých, a po jeho boku ! přemoci budu schopen mořskou zrůdu ...
i tu náhle – já sám se stal tou příšerou ! a mých devět tisíc hlav roztrhalo mi bratra na sračky ...
Když procitl jsem z té nepříjemné zkušenosti, já plakal až srdce mé téměř puklo ... vždyť zahubil jsem bratra ! "
" pouhých sedm dní mne dělí od druhého břehu ... já dnes – poprvé ve svém bytí, poprvé jsem se modlil k Bohu ... "
On viděl v dálce rajský břeh, a slyšel mnoho veselého smíchu ... poznával hlasy nejbližších ...
– v tu chvíli staly se z vlnek vlny ... z lehkého vánku bouře ... a ta, s hrozivou rychlostí ... začala házet jeho vorem ...
Vlny s jeho vorem / tělem stále -
- houpa, houpaly ...
On v nedozírné, on plul v dále ...
- a vlny houpaly ... |