"Musíte svoji narušenou psychickou rovnováhu hlídat, paní Nováková", řekl mi psycholog, když jsem se mu svěřila se svým problémem. "Musíte malými krůčky zvládat jednu zátěž za druhou tak, abyste nejdříve zvládala jednu - a teprve potom přidávala další! Chápete?"
"Malými krůčky", oznamovala jsem svému nitru, slzíc nad plakátem koncertu, na který jsme spolu plánovali jít těsně předtím, než jsi mě opustil...
"Malými krůčky," špitala jsem statečně, když jsem po týdnu opět kráčela do práce a přemýšlela, jestli budu schopna obsluhovat u pultu, nebo ne.
"Malými krůčky", zaříkávala jsem se, když jsem vyšla ze dveří firmy, kde jsem byla zaměstnaná, a přemýšlela, jestli na mě tentokrát přijde pláč ze zoufalství hned jak vyjdu na chodník, anebo teprve cestou domů a na kterém místě?
"Malými krůčky", konejšila jsem své já, když jsem si po osmnácté musela ve tři ráno vzít prášek na spaní, neboť ne a ne zabrat a nelítostné jitro bylo na dosah....
"Malými krůčky", naprázdno se pohybovaly moje rty, když se dcera zamilovala do hocha rómské národnosti a odstěhovala se k němu, zanechávajíc za sebou možnost studia na střední škole.
"Malými krůčky", bušilo moje srdce, když mi zaměstnavatel sdělil, že pobočku kde pracuji, budou rušit - a tudíž z organizačních důvodů je nucen mi dát výpověď.
"Malými krůčky", hlesla jsem napůl v bezvědomí, když mi lékařka oznámila, že syn má vážnou chorobu, která je život ohrožující a vyskytuje se pouze u setiny obyvatelstva. "Holt jste si se synem vytáhli Černého Petra a musíte se s tím nějak vyrovnat, paní Nováková!"
"To ne!", vykřikla jsem hrůzou, když jsem jednoho krásného dne výjimečně bez pláče došla až domů a našla kompletně vykradený byt, plný zpřeházených předmětů..
Najednou jsem cítila, jak se pomalu měním....začal mi totiž narůstat jazyk. Moje tělo se postupně prodlužovalo a prodlužovalo...dostávalo šupiny.... Pak jsem vlnitými pohyby hadího těla vyklouzla dveřmi ven na zahradu a od té doby mám klid.
Žiju pod velkými listy lopuchu mezi hromadou naskládaného dřeva a stočenou rolí térového papíru. V poledne se vždy nahřívám na velkém placatém kameni, který dominuje naší ubohé městské zahrádce a s rozkoší pozoruji nehnutýma očima poletování hmyzu. Život je přece tak nádherný!
Za chvíli mi donesou můj každodenní příděl večerních léků a u ranní vizity se mne jen tak pokusně zeptají, jestli se ještě pořád cítím být hadem?
|