Zrcadlení
Jak nenávidím filmy, které mi nebezpečně
ukazují vlastní život, jako koňský hřeb piju barvy jiných,
jež mi jej připomínají příliš bezpečně. Miloval jsem tu dívku, co se ve smíchu kývala jako svět ze strany na stranu,
taky sedmnáct dalších, a teď mám pocit, že stojím na plechovém prámu,
kterému pod břichem utíkají pěny.
Kdysi jsme s přítelem spřádali plány
na romány plné aut a prostřílených zdí.
Pod námi hrázděnou ulicí
tekly trolejbusy a spěchající lidé.
Někteří na sobě možná měli
klidné černé peleríny, ale nevím jistě.
Určitě jsem tu ulici tak chtěl vidět,
jako vystupující z Doylových mlh. Sešívali jsme tlumené barvy - a o čem teď
budeme psát básně svých životů?
|