Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Mozaiky obyčejnosti
Autor: selbst (Občasný) - publikováno 3.6.2008 (00:47:29)

Mozaiky obyčejnosti

 

                                        -naneštěstí-

 

     Již v pradávných mýtech, jejichž text, či mluvené slovo působili pravdou vznešenou nebo snad nadějnou imaginací ideálu, skrývala se vždy pravda všednosti a tiché a osobní tragédie. Z ní tvoříme a z ní tvoří se mozaika obyčejnosti, které říkáme život.

     Jako Ikaros plující po nebi touhy, s křídly marnosti...

 

                                        - naštěstí -

 

     'Něco' víš, ale nevěříš, že se to stane. A pak... ono se to stane. A ty? Někde tam uvnitř si řekneš:"Vždyť jsem to věděl!".

     Věděl? Ne, nejspíše ne.

     Tomu se říká pokora? Ne, to určitě ne...

 

                                        - naštěstí -

 

     Lednička sepnula ruce a vyplnila prostor hřejivým vrněním...

 

                                        - naštěstí -

 

     Jsem to věděl a on to věděl taky... Tedy humorné 'kdo s koho'.

     Ano vážení! A máme to tady! Ti nejotrlejší ochutnaj i krev poraženého! Tak nemějte strach ze svého nechutného svědomí a příjměte tu nezdolnou sílu. Přistupte blíže a zírejte...! Jen zírejte a těšte se na nadcházející orgastický prožitek z gejzírů krve, po masturbaci práva rukou rádoby spravedlivého 'boha' - člověka...

 

                                        - naštěstí -

 

     "Kdy že jsi to sní naposled mluvil?"

     "Nevím teď... Tak dva tři dny nazpět. Proč?"

     "Ale tak. Jen si říkám jestli, a o co jí vlastně jde."

     "Třeba by mně to taky zajímalo, ale ze zásady se v lidech, které mám rád nepitvám. ...když sami nechtěj."

     "Alibisto..."

     "Běž do prdele! Kurva! Co je špatnýho na tom..., když víš, že si každej táhne svůj vozíček sraček životem a ty ... čistě účelově ... nechceš hnůj těch, co sami nechtěj, kydat?"

     "Nic... jen..., když ji máš rád..."

     "Říkám ti běž do hajzlu nebo řeš nějaký jiný kraviny!"

 

                                        - naštěstí -

 

     Na stole ležel chleba.

     Ležel...jo, ale teď? Co teď? Někdy - tak nějak - nemohu věřit tomu, co vidím. Jakoby něco něco rušilo.

     Do některých věcí člověk prostě, nebo asi, nemá šanci vhlédnout. Pocítí toliko špetku, ale neuvidí žádnou skládačku, ani její část, ani obrys,...jen jakési z dětství známé...známé...snad koření..., jeho vůně nebo pocit svátečního dne. Nedělního oběda, některé z miriád nedělí. Netuším. Však jaksi podivně slibně oslovuje mé srdce.

     Nezvykle tiše pobíhám kříž cestou a patník od patníku nepočůrávám. Jen se klaním. Blázen, co něco hledá, ale...ale to něco v nevědomí, že topí se a snad...snad ještě i křičí?

     Že něco něco ruší?!

     Na stole leží chleba. Opět...

     Leží...jo, ale teď? Co teď?

 

                                        - naštěstí -

 

     "Jsou na cestě. Zrovna volali a já to do prčic ještě nemám!", podívala se na mne,"Nemám to, slyšíš?". Mluvila rychle a tiše. "Mohl by's tedy, prosím tě, vstát a jít mi pomoct?" Ten důraz se nedal přeslechnout. "Nechci aby čekali na..., ale co! Nejsem tu snad na to sama." Rychle a tiše, to ano. Ale v důrazné intonaci si nezadala.

     Stála, jistá si v bocích. Nezlomená, naivně vizionářská šelmička, z jejich očí planula krvavá záda.

     "Jasně kočko."

     "Neříkej mi v takových chvílích kočko!"

     "Raději si je nechat rozdrásat."

     "Dones fén a pojď hlídat tu teplotu. ...jo, co's říkal?"

     Vstal jsem. "Ale nic. Jen si tak říkám..." Uviděl jsem ji znova,...a znova jako poprvé. Stiskl jsen rty a vpil se pohledem do toho krásnýho tvora, a tak si říkám:'...pro někoho takovýho, jako já...'. Jo, žádný asi, ale cokoli. Mlčky jsem prošel kolem koupelny a donesl fén a čumím na sloupec stříbrnýho kovu a na čísla a čekám.

     "Jaký je v tom rozdíl?", neodolávám.

     "Co myslíš?"

     "Jako..., když ti povim kočko teď anebo třeba večer, když si tak krásně vrněla."

     Tak stojí, hledí na mně a já zas na teplomněr. "Co řešíš? Tě nechápu. Teď vážně nemám náladu na tyhle kecy. Nestíhám. Chci to mít z krku, a tak...kašli na to."

     "Víš, že když se soustředíš, koušeš si tak rostomile dolní ret a hned působíš mnohem nebezpečněji,...kočko?"

     "Vychladni troubo."

     Tohle neměla říkat. Nemám ten tón rád. Ani ne tak ta slova, jako ten tón.

     Od dveří se ozval zvonek svým hnusně rezavým hlasem. Nálada byla sice pro tento okamžik nevratně v hajzlu, ale... Šelmička zbystřila své smysly. Roztáhla nosík a zamíhala ouškama. "Jsou tady..."

 

                                        - naštěstí -

 

     Někde nad zemí visely oči. Při bližším pohledu zhlédl človíček i zorničky. Chvíli stažené, chvíli jak kočka při lovu. Avšak pohled bližší v podstatě možný nebyl, neb nevisely dost blízko na dohled takových detailů. I tak združovali se mnozí druhové, jak mravenci kol kostky cukru. Tady, teď,...a v podstatě všichni štěbetali, čekajíc vzrušeně.

     Občas některý křikl:"Už,...už!"

     Jiný:"Dělejte přece někdo něco!", však sám se zvrácenou hlavou stojí nehybně a hledí.

     Jsou nehybné. Oči jsou nemněnné, až na ty zorničky. Tichá a odevzdávající se bezelstnost, v nichž jako dravec číhá, s krutou trpělivostí, ubohá avšak nezdolná sebelítost. O sobě ni slovo, o světě...o světě bezmeznost.

     Život je prý boj, kdysi prý tvrdila nějaká 'moudrá' hlava. Snad hnána bezbřehým monumentem ega, tak s důstojností bravurně sehranou, hlásala tou 'prozřetelnou' větou své:'Já jsem...?' ...ach..., ty moudré hlavy! Na kolik a kdo vidí úspěšnost té bitvy? V čem a kdo slyší hurónský řev, z popela vzešlého vítěztví? S kým a kdo den tenhle stane v proti? A zítra...a další, další dny? Život bez života, vítěz bez poražených. Jen tak v sobě sám a navrch, jako zákusek, hromada tlejících mrtvol. "To zas bude úrodný rok příteli, viď?"

     Táhne,...táhne je ta propastná vznešenost. Táhne je, i když daleko uvnitř, hluboko v temných vodách nevědomí, skrytá zrůda sebeklamu tichounce se chichotá.

     Oči. Teď přes slzy nevidí, však nepláčou. Jen jakoby matnily vhled vizionáře. Nezdolná nadřazenost toho pohledu i s pohledem věků rovnat by se mohla. Snad? Možná? Bezejmenná a ničím neohraničená. Zcela nepochopitelné mnohým lidem, ale jsoucí nadevšechnu pochybnost.

     Ve chvíli, kdy začaly se přibližovat k zemi, snad jen na mžik oka, na vteřinu věčnosti, prostor tohoto bizarního divadla s neuvěřitelnou pokorou prostoupila samotná esence života a..., a pak...

 

                                        - naštěstí -

 

     "Kolik myslíš? Tedy jako času?"

     "Zbývá?"

     "Hmmm... Máš strach?"

     "Jo. Bojím se, ty vole. Snad poprvý za ten zasranej život se bojím."

     "Vím,...je to hnus. Teď to nevypadá zrovna nejlíp, ale..."

     "Jo slovíčkaření. To je to, co mi zrovinka teď chybí!"

     "Nezlob se. Snažím se jen..., ale co. Vždyť mně znáš."

     "Moc ne...toho času už moc není. Chtěl bych se zeptat proč, ale nejde to. Prostě už ne. Nemám už žaludek na to, abych se snažil o cokoli."

     "No jo no. Nikdo tu není věčně..."

 

                                        -naneštěstí-

 

     Někdy si tak říkám, že už toho bylo dost. Že je dost toho, co jsem kdy chtěl vůbec vidět. Jindy zase myslím, že vděčný bych měl býti Gaiy za onu prozřetelnost, jíž častokráte kazí radosti mého života. Však v trpělivosti dává mi více, než bych si snad i zasloužil. Pokora tato vlastní je mé povaze. Povaze, která utvářela se tolik věků a s jejich pomocí, však bez ohledu na ně. Tak jsem se sobě i světu kolem mne, ne tak jako každý,...alternativou...      


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter