Borovice

Když podívám se z okna

na plácek blízký,

něco mi schází.

Pusto a samota.

Kde jsi borovice stříbrná?

Vysoká, štíhlá, mohutná.

Chránila jsi nás před porzvy větrů,

dotvářela jsi obyčej domů,

útočištěm byla jsi ptákům,

rejdištěm hluků,

kolbištěm mých nadějí a výkřiků.

Kde jsi!

To nenávist a zloba se připlížila

pod tvůj stín ochranný,

a podťala tvůj život jediný.

Padaly k zemi ruce stříbrné

a strhány byly nehty z jehličí.

Kde jsi!

Vypal, Slunce paprsky svými obočí černé.

A ty, borovice stříbrná, nemsti se, prosím,

mízou svou dětem člověka.

On malý je a nevěřící,

že krůčkem vzešel z ráje přírody.

Borovice stříbrná,

já na památku tobě zasadím do země

tvé dcerky.