Plitvičky: koncentrák na turisty. Fronta začíná parkováním. Zaměstnanci načichli od turistů západní kulturou, takže fungujou, ač místy neradi. Vedle světa elegantních scenérií, rafinovaně vybarvených a nekonečných, ale nekonečně pomalých změn (Plitvičky tu jsou neskutečně dlouho, zároveň jakoby řikali: „Se koukněte, stejně za chvilku nebudete. My jo.“) je tu svět skoro jednolité fronty turistů, která říká krása, všechno si fotí, a samozřejmě přijímá pohodlí cestiček, chodníčků, lodiček. A loudaj se.

„Chtěl bych mít radlici,“ Ted už neví, jak předejít chumel francouzské přípravky na smrt. Aby pořádně slyšeli, musí se zastavit, aby si rozmysleli, musí se zastavit, co chtěj říct, musí se zastavit, aby si oddychli, musí se zastavit.

K večeru závidím kachnám. Vypral bych si zobák.

Chtěl bych ji vidět a obejmout.

Sobota

Turistické manévry, po strašně moc hodinách jízdy a zácep, zas v Čechách. Tváře tesané normalizačními ikonami a sektorovými stěnami, vkus formovaný odfláknutými telenovelami. V hospodě, kde večeříme hraje Žbirka. Kroutím vočima. Ted: že to snad prej není úplně hrozný. To ne, odpovídám, ale mam problém s kumštýřema, kerý si udělali méno, když vostatní seděli nebo nemohli hrát. A ty dělali jakoby nic a za potlesku KSČ a SSM zpívaj, že jim je biedne. keď nechodí, stále nechodí, a nie, keď sú tu bolševici.

Odevzdávám Teda jeho zákonité matce a hned pak volám, že s s ní chci sejít, bude mi s ní líp i s mláďaty než bez ní. Ozve se: „Volaný účastník právě hovoří…“ Típnu to a k těšení se přidává otázka: „Kdo eště má tak vysoký Kvákalův koeficient…“